Femisphera - stejné ženy, jiný svět...

Saúdi Arabia, 31. 7. 2008

Silvie Burjanková

Do you plan to meet or flirt with a woman, while walking your dog in the park of Rijad? Forget it! Instead of pleasant meeting, you might end up behind the bars. Local religious police attempts to keep men and women apart as far as possible. Single men used to pick up with women while walking their pets.

Některá jména byla změněma v zájmu ochrany osob z těchto příběhů.

Mariin příběh: "Tato válka nás ničí. Vše co chceme je žít v míru."

Znásilněná žena čekající na výsledky v nemocnici v městě Goma. © Kate Holt

"Mám 57 let a pocházím z Kibati v Masisi. Přišla jsem do Gomy před dvěma týdny, protože jsem potřebovala pomoc. Narodila jsem se v Masisi, kde jsem se živila jako rolníčka. Můj manžel je také rolník a pěstujeme spolu fazole, kukuřici a podzemnici olejní. Měla jsem 14 dětí, ale dnes z nich žijí jen 4. Ostatní zemřely kvůli nemocem a jeden z nich zemřel v boji. Bylo to před třemi lety, když rebelové bojovali proti vládním vojákům. Můj syn měl tehdy 17 let, zapojil se do bojů v naší vesnici a byl postřelen. Zemřel, protože jsme neměli žádné zdravotní středisko, do kterého bychom ho mohli odnést.

Poté co byl zabit jsme odešli do Gomy a zůstali v jednom z kempů pro uprchlíky. Když boje skončily, vrátili jsme se do Masisi. No pravdou je, že od té doby se v Masisi bojuje téměř každý den. Je tam hodně násilí, hodně střelby. Je to mnohem horší než předtím. V dubnu jsme kvůli bojům odešli do Rutshuru, ale když se začalo bojovat i v Rutshuru, vrátili jsme se zpět do Masisi.

Všude kolem nás jsou stále ozbrojené skupiny - jsou opilí, násilničtí a vykrádají každého domy. Před dvěma týdny jsem pracovala na poli s jinými ženami a najednou jsme uviděli jak se k nám přibližují ozbrojení muži. Věděli jsme proč sem jdou - všichni tady vědí, že když jdou na pole, jdou znásilnit ženy. Skryli jsme se v keřích, ale našli nás. Jeden ozbrojený muž mě chytil a znásilnil mě. Ostatním  ženám se stalo totéž, a tak jsme se rozhodli, že nejlepší bude, když všechny spolu půjdeme do nemocnice v Gomě. Proto jsme teď tady. Můj manžel mě velmi podporuje. Řekl mi, že mě neopustí přesto, co se mi stalo. Mám velké štěstí, že mám takového podporujícího a dobrého muže.

Byla jsem testována na HIV a zítra se dozvím výsledky. Byl to ozbrojený rebel a my víme, že všichni ozbrojení muži zde mají HIV. Bojím se.

Byl velmi násilnický a mě teď všechno velmi bolí. Zůstanu tady dokud se nebudu cítit lépe a pak musím jít domů. Starám se o hodně sirotků z mé rodiny - děti příbuzných, kteří byli zabiti. Mám tři děti mé sestry a ještě jedno od její dcery. I když už stárnu, oni mě potřebují. Potřebují abych se o ně postarala. Všechno co teď chci je žít v míru - nechci aby mě někdo znovu znásilnil a nechci být stále na útěku. Tato válka nás ničí. Vše co chceme je žít v míru."

Bandora. © Kate Holt

Bandorin příběh: Na útěku.

Kemp Mugunga: Bandora a její dcery Elizabeth (10) a Merita (9).

"Jmenuji se Bandora a mám dvě dcery - Elizabeth a Meritu. Jedna má 10 a druhá 9 let. Měla jsem ještě 4 další děti, ale všechny zemřely předtím než jsme odešli z Masisi. Merita šla dnes ráno pro vodu. Každý den se střídáme kdo půjde ráno pro vodu z jezera. Je to daleko. Někdy je voda v potrubích v táboře, ale většinou jsou kohoutky prázdné.

Ujeli jsme z Masisi, z vesnice zvané Rukopu, v dubnu. Měli jsme tehdy velký strach - hodně se bojovalo a mnoho lidí bylo zabito. Jedné noci se boje velmi přiblížily k našemu domu. Můj manžel utekl a nechal mě samotnou s dcerami. Tehdy jsme se rozběhli do tmy. Následovaly jsme ostatní do Sake a když jsme tam přišli, řekli nám, že máme jít do kempu Kanyaruchina. Udělali jsme tak, ale když jsme se dostali do Kanyaruchiny, nic tam pro nás nebylo. Lidé v Sake nám řekli, že když se tam dostaneme dají nám vše co budeme potřebovat. Ale nedostali jsme nic, bylo nám zima a byli jsme hladoví.

Bandora s dcerou Elizabeth. © Kate Holt

V září jsem se s rodinou přestěhovala do Mugunga, kde jsme dosud. Včera to bylo poprvé odkdy jsme sem přišli, co nám dali mýdlo a nějaké plastové kontejnery na vodu. Ještě jsem nedostala žádné jídlo. Jsme velmi hladoví. Mám jeden vlastní hrnec co jsem koupila v Rukopu, ale to je všechno co mám. Mám také jednu plastovou plachtu co jsem našla v Kanyaruchina ale je stará a ne zrovna vodě odolná.

Přátelé mi pomohli postavit ze slámy dům, ale když prší teče nám dovnitř a mokneme zde. Doma chodila moje starší dcera do školy. Mladší ne. Nemohli jsme si to dovolit. Tady v kempu pro ně žádné školy nejsou.

V noci se velmi bojím. Jsme tu sami - tři ženy a žádné bezpečí. Kolem nás jsou jiní lidé, ale my máme strach z války. V noci přicházejí lidé a okrádají nás - civilní bandité. Minulý týden když se v Gomě bojovalo přišli nějací lidé a ukradli mi můj kanystr. Nevím kdo to byl.

Nevím co s námi bude ale vím, že pokud se k nám válka velmi přiblíží vezmu své děti a zas budeme utíkat. Nevím kam půjdeme, no budu utíkat, protože my musíme přežít. Každý den je pro nás tvrdou zkouškou."

Jollin příběh: Znásilnění jako válečná zbraň.

"Pocházím z Kibati v Masisi a přišla jsem sem v Srpnu loňského roku. Když jsem utekla z Kibati, cestovala jsem nákladním autem do Sake, tam strávila noc a pokračovala pěšky do Gomy. Trvalo mi to skoro celý den, je to dlouhá cesta. Byl to můj otec, který mě sem přivedl, ale po tom co odešel jsem ho už neviděla. Od lidí z vesnice vím, že odešel do Rubero, nepokusil se mě již kontaktovat.

Jolly s dítětem, které se jí narodilo poté co byla znásilněna. © CARE / Kate Holt

Toto je moje prvorozená dcera. Má něco přes rok. Jejího otce neznám - znásilnil mě a já otěhotněla. Měla jsem tehdy 17 let. Teď mám 18.

Masisi jsme měli dobrý život. Byli jsme rolnická rodina a já měla ještě tři mladší bratry. Po tom co před pěti lety zemřela moje máma, bylo na mně abych se o ně postarala a zajistila, že budou v pořádku. Moje máma zemřela při porodu. Mnoho žen v Masisi tak umírá. Mám i staršího bratra - byl v FARDC (konžské armádě), zabili ho. Nedozvěděli jsme se, jak ani kde zemřel. Někdo prostě mému otci řekl, že jeho syn už není déle naživu.

Chci se vrátit do Masisi a být s mými bratry - jsou mojí rodinou. Také se chci vrátit do školy a studovat. Byla jsem v předposledním ročníku základní školy když se mi toto stalo. Ale když jsem přišla na to, že jsem těhotná, můj otec mě donutil odejít a přivedl mě sem.

Můj otec chtěl dostat muže co mi to udělali do vězení, ale když to řekl lidem v naší vesnici, nadělal si nepřátele a teď se nemůže vrátit zpět. Proto odešel do Rubero. Ti muži byli z ozbrojené skupiny a lidé ve vesnici je znají.

Pamatuji se jak jsem se toho dne vracela zpět ze školy přes pole. Byla jsem spolu s kamarádkami. Nějací muži, které jsme neznali, šli proti nám. Dva z nich přišli ke mně, vzali mě za ruce, odtáhli do lesa a tam mi dělali špatné věci. Byla jsem zničená. Vrátila jsem se domů a řekla otci, co se stalo. Rozzlobil se. Po čtyřech měsících jsem se začala cítit zvláštně, řekla jsem to otci a tehdy mě odvedl sem.

Nemůžu se vrátit zpět do mé vesnice, i když to chci. Bojím se těch mužů, bojím se toho co by mi mohli znovu udělat.

Moje naděje do budoucna vkládám do míru pro nás v Kongu. Je tu příliš mnoho násilí a není tu práce pro nikoho. Nevím jak budu o mé dítě pečovat, když odejdu z tohoto centra. Muži, kteří mi toto udělali by měli převzít odpovědnost za toto dítě a za mě, protože oni mi zničili život. "

Bahrain, 25.7. 2008

Silvie Burjanková

Saying or writing a sentence "I am repudiating you" for three times, enables Muslim men valid divorce with their wives. Women certainly protest against it and attempt for better rights. Press agency DPA informed referring to Gulf Daily News, published in Bahrainean capital Manáma. Divorces through sms messages became very popular predominantly in the countries near-by the Persian Gulf. However some cases already reach its extremes. Human rights defenders started to look for a way, how to fight against such policies. Despite the fact that Muslim men can divorce through the above mentioned sentence, women, in case of the same decision, need a courts verdict. Nonetheless, they can wait for it even for several years.

Abuja, 17.8. 2008

Silvie Burjanková

"Do not take me as an example" advises 84 year old to Nigerian Muhammad Ballu Abubakar to other men. Former teacher and Muslim preacher has to 86 official wives and is a father of more than 170 children, BBC informed. The man claims, that women searched for him due to his medicinal abilities. Abubakar perceived marriage with them as a sign from God. However the abnormal amount of his wedding ceremonies irritates Islamic authorities in Nigeria. They compare his family to a sect.

Sedm žen. Každá je jiná, jejich příběhy se liší. Jedno mají ale společné - boj za lepší a spravedlivější Egypt.

 

FOTO: egyptské povstání, 2011

 

Po lednové revoluci z roku 2011, při které došlo k sesazení prezidenta Husního Mubáraka, se v Egyptě zvedla vlna očekávání a touhy po lepším životě pro všechny Egypťany, včetně žen, které při povstání sehrály významnou roli. K revolučním požadavkům vyjádřených heslem „chléb, svoboda a sociální spravedlnost“, připojily egyptské ženy požadavky rovných práv i ochrany před sexuálním obtěžováním a násilím na ženách.

V současné době jsou to právě ženy, kdo hraje vedoucí roli v boji za lidská práva v Egyptě. Aktivistky bojují za občanská, ekonomická, politická a sociální práva. Jejich společným jmenovatelem je požadavek rovnosti de facto i de iure, kterou úřady nebyly dosud schopny zajistit. Namísto podpory jsou ženy eliminovány z veřejného života, z pozic ve vládě, zákonodárství a soudnictví. Dokonce i ústavodárný výbor je tvořen téměř jen muži.

Na ulicích jsou aktivistky sexuálně obtěžovány státními složkami a skupinami mužů. Pod vojenskou správou od února 2011 do června 2012 čelily aktivistky nepřiměřené míře násilí z řad vojenské a pořádkové policie. Stalo se tak kupříkladu v otázce tzv. testů panenství prováděných na protestujících ženách v březnu 2011. Když se dotyčné proti tomuto násilnému počínání ohradily, policie vše popřela a obvinila je z provokace kvůli táboření ve společných stanech s muži.

Během prosincových protestů byly na kamery zaznamenány boje mezi protestujícími ženami a ozbrojenými složkami v ulicích Káhiry a zadržené aktivistky vypověděly, že byly vystaveny sexuálnímu násilí ze strany příslušníků armády. Cílem bylo zastrašit a zahnat aktivistky do ústraní, nicméně ženy se spojily a hromadně vyšly do ulic znovu na podzim roku 2012, aby po boku mužů protestovaly proti prezidentskému dekretu upevňujícím pravomoci tohoto úřadu. V otázce testů panenství však dosud stanul před soudem pouze jeden z obviněných mužů, který byl vojenskou soudní instancí v březnu 2012 zproštěn obžaloby. To je jasným projevem toho, že sexuální násilí zůstává de facto beztrestným a tolerovaným jevem.

FOTO: egyptské povstání, 2011

 

Po volbě Muhammada Mursího prezidentem naléhavě vyvstala otázka, jak se Egypt postaví k násilí během protestů a k ženským právům obecně, neboť Mursí slíbil podpořit práva všech Egypťanů. První kroky naznačovaly špatný směr, návrhy ústavy práva žen omezovala a ústavodárné shromáždění přijalo do svých řad pouze sedm žen ze sta možných členů. Poslední návrh ústavy, schválený referendem v prosinci 2012, sice nedovoluje diskriminaci Egypťanů, ale explicitně nezakazuje diskriminaci žen, na něž odkazuje jako na závislé osoby či hospodyně a strážkyně rodinného krbu. V ústavě se praví, že islámské právo šaría je hlavním zdrojem zákonodárství a některá jeho ustanovení tak mohou vést k potlačování ženských práv v rodinném a dědickém právu.

Amnesty International opakovaně vyjádřila své obavy a vyzvala egyptské úřady k tomu, aby zaručily lidská práva všem svým občanům bez rozdílu pohlaví, etnického původu či náboženského přesvědčení, tak, aby dostála požadavkům právního státu, svobody, důstojnosti, rovnosti před zákonem a sociální spravedlnosti pro tuto i příští generace Egypťanů.

Během demonstrací proti ústavní deklaraci prezidenta Mursího v listopadu 2012 a u příležitosti druhého výročí egyptské revoluce čelily ženy opět útokům na káhirském náměstí Tahrír. Mnohé byly násilně odděleny od ostatních zúčastněných, obklíčeny skupinami mužů, kteří z nich strhali oblečení a odtáhli je stranou, kde na nich bylo pácháno sexuální násilí. Úřady v návaznosti na tyto útoky opět obvinily ženy. Příslušníci horní komory parlamentu vyjádřili přesvědčení, že si za nastalou situaci zúčastněné mohou samy, neboť se během protestů vmísily mezi muže. V médiích byly demonstrantky rovněž očerňovány a majitel jedné egyptské televizní stanice je dokonce označil za „ďáblice“, které „chodí na Tahrír, protože chtějí být znásilněny“.

 

Ženy v boji proti systému

 

Ženy v současné době nečekají, až se úřady probudí a budou konat v součinnosti s lidskými právy. Nečekají, až budou přizvány ke kulatému stolu, kde by jim byla nabídnuta spolupráce v oblasti reforem a lidskoprávních vztahů. Ženy se aktivizují v každém směru, který pokrývá otázku lidských práv. Zastávají funkce právniček, doktorek nebo aktivistek a zakládají iniciativy proti sexuálnímu násilí na ženách. Jsou činné na internetu a v médiích.

Amnesty International hovořila v Egyptě se sedmi ženami, které se aktivně zasazují za spravedlnost a lidská práva. Zde jsou jejich portréty:

 

Mary Danielová

MARY DANIELOVÁ (42)

 

Spravedlnost pro demonstranty, kteří přišli o život

„Pokud člověk bojuje za spravedlnost obecně, musí zároveň usilovat o spravedlnost pro každého jednotlivce.“

Mary Danielová se zúčastnila protestů u káhirské televizní věže Maspiro 9. října 2011, při nichž zahynul její bratr Mína a několik dalších křesťanských koptů rukou vojenské policie. Mary dnes bojuje za spravedlnost nejen pro svého zesnulého bratra, ale i pro ostatní oběti násilí v revolučním a porevolučním Egyptě. K nové ústavě se vyjadřuje skepticky. Tvrdí, že ženám nezaručuje žádná práva a nezastupuje názory obyvatelstva. K revoluci z roku 2011 dodává, že selhala, protože se její cíle nenaplnily. Navzdory všemu však jedním dechem dodává, že vše ještě není u konce, neboť revoluce ukázala na rozvíjející se sílu egyptských žen.

ENGÍ GHOZLÁNOVÁ

Boj proti sexuálnímu obtěžování a násilí

„Panuje tu tolik odporu proti jakékoli změně.“

Engí je jednou ze zakladatelů internetové iniciativy Mapa obtěžování (HarassMap), která od prosince 2010 dokumentuje případy a výskyt násilí na ženách. V listopadu 2012 stála u založení další pomocné sítě s názvem Operace proti sexuálnímu obtěžování či napadení (OpAntiSH/A). Věnuje se taky problematice násilí se sexuálním podtextem na náměstí Tahrír a pomáhá těm, kterých se tyto události dotkly. Engí věří, že násilí na ženách v Egyptě je koordinované a organizované a má za cíl ženy umlčet. Vyjadřuje velké zklamání ze současné ústavy, nicméně nebojí se budoucnosti a vyjadřuje odhodlání dále pomáhat obětem násilí a veřejně se angažovat.

AMÍNA AGAMÍOVÁ (42)

Ochrana žen a ohrožených osob před násilím

„Jsem hrdá na to, že jsem promluvila k sexuálním pracovnicím a zvýšila jejich povědomí o vlastních právech.“

Amína se vymanila z područí svého muže, který se na ní dopustil domácího násilí, ač věděla, že tímto činem podstupuje velké finanční a sociální riziko. Z této bolestné zkušenosti pramení její přesvědčení, že ekonomická samostatnost je pro ženy a jejich práva klíčová, neboť bez ní nejsou původci násilí schopny uniknout. V posledních deseti letech pracovala Amína navzdory osobním útokům a rizikům pro neziskové organizace, které se věnují ochraně práv lidí v ohrožení a vzdělávání k lidským právům pro rizikové skupiny, jako jsou sexuální pracovnice či lidé žijící s AIDS nebo nakažení HIV ze slumů. Na téma nové ústavy říká, že se nijak nezaobírá ženskou otázkou, jakoby ženy ani neexistovaly. „Když v revoluci připravíte zemi o mladé lidi, připravíte ji o budoucnost. Je to prosté,“ dodává s povzdechem. „Současná situace je velice složitá.“

 

Azza Hilál Ahmad Sulejmánová

AZZA HILÁL AHMAD SULEJMÁNOVÁ (49)

 

Spravedlnost pro demonstranty, kteří byli zraněni

„Překážkou ke spravedlnosti je její vlastní nepřítomnost.“

Azza, mezinárodně označována za ‚ženu s červenou kapucí‘, utrpěla zlomeninu lebky a zůstala týden v komatu poté, co na ni v prosinci 2011 zaútočili vojáci. Stalo se tak proto, že se pokusila bránit jinou ženu, kterou bili a vláčeli ulicí Káhiry s odhaleným spodním prádlem. Zpočátku byla zranění tak bolestivá, že ji budila ze spaní a přiváděla k mdlobám. Velice ji pomohla rodina a přátelé, včetně muže, se kterým se později zasnoubila. Budoucí ženich byl však půl roku nato zastřelen během protestů u ministerstva obrany. Azzu události nedokázaly zlomit a dnes se věnuje kampaním za spravedlnost pro všechny, kteří byli během povstání zraněni či usmrceni egyptskými bezpečnostními složkami. Pokud jde o ústavu, označuje Azza Muslimské bratrstvo za zodpovědné z pokusu zrušit veškeré svobody. Tvrdí, že osobně naději a boj za spravedlnost nikdy nevzdá, protože člověk má práva jen tehdy, když si je vybojuje.

MANÁL TÍBÍOVÁ (44 let)

Ochrana práva na bydlení

„Očekávám brzký útok na lidskoprávní organizace.“

Čtyřicátnice Manál má šestnáctiletého syna a stojí v čele Egyptského centra pro právo na bydlení. Do září 2012 byla členkou Ústavodárného výboru, na tuto pozici však rezignovala. V době, kdy Amnesty International měla pobočku v Egyptě, spolupracovala mladá Manál rovněž s ní. Nyní se zabývá případy nucených vystěhování lidí ve slumech a zasazuje se za právo na bydlení. Ohledně ústavy Manál odhaduje, že nebude mít žádný vliv na práva žen a jejich zastoupení v politice, nicméně zůstává optimistkou, neboť protirežimní odpor bude podle ní sílit a mladá generace se zasadí o potřebné změny.

ÁJŠA AMÍNOVÁ

Ochrana homosexuálů, leseb, bisexuálů a transgender osob

„Pocit svobody a přijetí na náměstí Tahrír mi dodal naději.“

Pod pseudonymem Ájša Amínová se skrývá žena, která od roku 2007 buduje neformální online síť zabývající se ochranou práv leseb, gayů, bisexuálních a transgender osob (LGBT) kteří čelí v Egyptě četné diskriminaci, předsudkům a ohrožení. Ájša je lesba a říká, že pro svou sexuální orientaci nemůže veřejně působit pod svým skutečným jménem. Považuje za velké štěstí, že rodina i příbuzní její orientaci částečně přijali, i když ji považují za přechodnou záležitost, kterou lze léčit, a doufají, že Ájša časem změní názor. Mnohé rodiny totiž své potomky v takových případech ponechávají v domácím vězení, posílají do psychiatrických léčeben nebo je přinutí uzavřít sňatek s opačným pohlavím. Ájša podotýká, že egypští gayové a lesby pak často volí možnost, kdy dva páry vstoupí v manželství a pak v praxi žijí s tím druhým či tou druhou. Jejím snem je proto vytvořit síť domů, kde by LGBT osoby našly ochranu před pronásledováním a mohly svobodně žít podle svých představ. Také chce rozjet poradenskou sít pro ty, kteří se pro svou orientaci potýkají s problémy či otázkami. Věří, že až se změní uvažování řadových Egypťanů nejen v této otázce, promění se i forma vlády v zemi, což považuje za dlouhodobý cíl.

 

Azza Sulejmánová

AZZA SULEJMÁNOVÁ

 

Ochrana žen, které se staly obětmi násilí

„Pesimismus je luxus, který si jednoduše nemůžeme dovolit.“

Čtyřicátnice a matka dvou synů Azza se ve své práci zaměřuje na boj proti násilí na ženách a na pomoc těm, které násilí přežily. Založila Centrum pro právní asistenci egyptským ženám se sídlem v Gíze, kde se rovněž nachází azylový dům. Je také koordinátorkou Koalice feministek, věnuje se vzdělávání k lidským právům a popularizaci interpretace práva šaría v souladu s lidskými právy, zvyšování lidskoprávní gramotnosti a práci v oblasti trestných činů ze cti. Azza považuje za hlavní problém egyptských žen nedostatek finančního zabezpečení a útlak pramenící ze sociálních tabu či patriarchálních předsudků. Ženy podle jejího názoru obecně přestaly věřit ve spravedlnost, proto nadále snášejí násilí vůči své osobě. Ústava dle ní zdaleka nesplnila svou úlohu, neboť navzdory slibům nepozvedla práva žen a koptů. Práva žen byla namísto práv občanských spojena s náboženstvím a namísto toho, aby stát ženy hájil, s nimi nakládá jako s viníky. Podotýká však současně, že revoluce z ledna 2011 podpořila hlas žen vypovídat třeba o násilí ve věznicích, přestože je ženám neustále vyhrožováno, a tvrdí, že strach v očích žen vystřídala odhodlanost.

Iraq 25.8. 2008

Silvie Burjanková

A 13-year-old Iraqi girl wearing a vest packed with explosives turned herself in rather than go through with a suicide bombing in a violence-torn city north of Baghdad, the U.S. military informed. Girl surrendered to police on Sunday in Baquba. She was still wearing the vest, which police had to remove before detaining her. It has still not been clear, whether she was forced to put on the vest or if she did it voluntarily. The amount of women commiting suicide bomb attacks in Iraq has been lately increasing. Female suicide bombers attacked Shi'ite pilgrims during two annual rites in July, killing dozens of people. Al Qaeda Sunni Arab militants favour female bombers because they can escape detection by police reluctant to search women.

Při příležitosti Mezinárodního dne žen organizace Social Watch připomíná, že ženy a dívky po celém světě nadále zůstávají znevýhodněnou většinou. Podle Social Watch se nepodařilo navzdory mezinárodním závazkům a tzv. „Rozvojovým cílům tisíciletí" výrazněji posílit ekonomické postavení žen ve společnosti. Organizace také upozorňuje na fakt, že nejenom v rozvojových zemích se děje neustálé násilí na ženách.

Social Watch přináší znepokojivé údaje, podle kterých v celosvětovém měřítku tvoří ženy 70 % všech lidí žijících v chudobě. „Ačkoli odpracují 2/3 všech pracovních hodin a vyprodukují polovinu potravin, vydělají jen 10 % světových příjmů a vlastní pouhé 1 % světového bohatství! Průměrně vydělají polovinu toho co muži. Ženy nejsou spravedlivě zastoupeny v rozhodovacích mocenských pozicích – průměrně jich v politice působí 20 %," stojí v tiskové zprávě organizace.

Marcela Adamusová z Fóra 50 %, členské organizace koalice Social Watch, se pro novináře vyjádřila, že se zdaleka se nejedná jen o problém tzv. rozvojových zemí. „V indexu genderové rovnosti GEI dosáhla Česká republika 73 bodů ze 100, což ji v mezinárodním srovnání řadí do spodní části žebříčku zemí s vyšší mírou nerovnosti mezi ženami a muži. Nejhůře si vedeme v oblasti podílu žen na moci. Ženy doplácejí na škrty v sociální oblasti a jejich ekonomickou situaci dále zhoršuje i to, že přístup na trh práce jim komplikuje nedostatek školek a flexibilních úvazků," dodává Adamusová

Podle organizace jsou neradostné i statistiky věnované násilí na ženách. Každá třetí žena na naší planetě zažije během svého života zmlácení či znásilnění. 100 – 140 milionů dívek a žen ročně podstoupí ženskou obřízku. Každou minutu zemře dívka či žena při porodu.

Na závažnost genderových nerovností poukazují již výše zmíněné Rozvojové cíle tisíciletí – závazky, ke kterým se přihlásily státy OSN na Summitu tisíciletí v září 2000. Patří mezi ně odstranění extrémní chudoby, posílení role žen ve společnosti, omezení dětské úmrtnosti, zpřístupnění základního vzdělání pro všechny chlapce a dívky atd. Jak však upozorňuje každoročně aktualizovaná zpráva mezinárodní koalice Social Watch, ačkoli mají být cíle tisíciletí splněny již do roku 2015, v některých oblastech dochází jen k minimálním změnám.

Saudi Arabia, 25.8. 2008

Silvie Burjanková

A mother asked the court in Saudi Arabia to divorce her 8-year old daughter. Her husband wedded her without wife´s knowledge to a 50-year old man. The case will be solved at the court in province of Kasim, where the wedding contract had been signed. 8-year old wife has not known about her marriage so far.

Afghánské ženy musejí chodit na veřejnosti zahalené

Z Afghánistánu bylo od počátku bombardování spojenci slyšet jen velmi málo ženských hlasů. Je tomu tak proto, že tamní společnost je takřka výhradně mužská. Jak se ale žije ženám na severu Afghánistánu pod vládou opoziční Severní aliance? Lépe než pod Talibanem?

Ženy v severoafghánském městě Khodja Bahouddin jsou nejnápadnější svou nepřítomností. Dnešek je dnem trhu a kolem dřevěných stánků na spadnutí je frmol. Všude je plno mužů prodávajících otlučené zelené melouny nebo židle vyrobené ze starých beden na munici. Všichni prodávající i všichni zákazníci jsou muži.

Svět viděný úzkou šterbinou

Mimo tržiště občas projde nějaká žena, anonymní ve svém zahalení od hlavy až k patě, obleku nazývaném burkha, který ponechává jen úzkou štěrbinu pro výhled očí.

Burkha bývá přirovnávána k neforemnému pohřebnímu hábitu

V tomto městě řízeném protitalibanskou Severní aliancí, zakázal místní guvernér ženám přístup na trh. Je, jak se dovídám, tradicionalistou. Po setmění, tedy krátce po páté hodině, se v prašných ulicích nenachází už vůbec žádná žena. Takže kde jsou a co si myslí o tom, co se děje v jejich zemi?

Všechny žádosti potrhlých západní novinářů o rozhovor se ženami byly zatím slušně odmítány. To není možné, bylo nám řečeno, zdejší ženy s žurnalisty nemluví. Fahima Morodi je jedinou výjimkou. Je to pěkná žena kolem třicítky s tmavě hnědýma očima, vedoucí jediného ženského centra v této provincii. Centrum, založené francouzskou humanitární organizací ACTIT, je jediným místem ve městě, kde ženy smějí pracovat mimo svůj dům.

Centrum leží na konci dírami poseté cesty na kraji města - obehnané vysokými zdmi. Bránu střeží starý muž, který si nás podezíravě měří, když nás pouští dovnitř. K mému překvapení žádná žena uvnitř areálu nenosí burkhu; jen zářivé šátky přes volně padnoucí košile a kalhoty.

Islám vzdělání žen zakazuje

Zahalení afghánských žen je dovedeno k dokonalosti - mnohé nosí obuv bez otevřené špice

Fahima nás přivítala plynnou ruštinou. Těsně předtím, než se rozpadl Sovětský svaz, vystudovala ekonomii na univerzitě vMoldavsku. Když mi vypráví, jak tam potkala svého muže, také afghánského studenta, široce se směje. Její rodina byla natolik liberální, že jí dovolila vdát se za muže podle její volby. To je zde absolutně neobvyklé. Po patnácti letech manželství mají sedm dětí, což je průměrný počet ve většině afghánských rodinách. Další dítě by už Fahima nechtěla, ale nemůže s tím příliš dělat - antikoncepce zde neexistuje.

Zatímco hovoříme, v zadní místnosti spolu mluví několik žen; jejich ruce se rychle pohybují nad pradávnými dřevěnými šicími stroji. Téměř všechny jsou vdovy, jejich muže zabil Taliban. Zde nacházejí jedinou příležitost, jak uživit své děti. Za ušití pěti šatů denně dostane každá pět kilo pšenice. Fahima ale věří, že v centru dostávají víc - formou vzdělání, kterého se jim nikdy nedostalo.

	Pouze patnáct procent afghánských žen umí číst a psát.

Pouze patnáct procent afghánských žen umí číst a psát. Vzdělání pro dívky bylo vždycky prioritou pouze elityve větších městech, jejíž příslušníci přijímají životní styl Západu. Proto Soraya Mokhtar učí vdovy za zdmi centra dvě hodiny denně arabskému písmu z velké a ošuntělé učebnice. Soraya mluví jemně, ale názory má pevné. Taliban dělá chybu, říká, když zakazuje ženám vzdělání. Islám to dovoluje a ženy to potřebují, aby mohly učit své děti. Čtení a psaní ovšem není jediné, co se tu ženy učí. Odpoledne přichází další učitelka.


Životní podmínky na severu Afghánistánu jsou tvrdé

Fawzia vyučuje zdraví a hygienu - většinou s pomocí obrázků namalovaných na bavlněné látce. Ukazuje ženám, jak udržet potraviny čisté, jak je bránit před hmyzem, anebo jak rozpoznat dětské nemoci. Každé čtvrté dítě umírá v této zemi dříve, než oslaví páté narozeniny.

Nenávist vůči Talibanu

Nemocnice dole v ulici je sofistikovanou hliněnou stavbou a její lékaři se právě musejí bezmocně dívat na to, jak jeden z pacientů pomalu umírá na vyléčitelný typ rakoviny; zde nemohou udělat nic. A právě v té nemocnici pracuje manžel Fahimy. Zeptala jsem se jí, jestli je život ženy pod vládou Severní aliance vůbec lepší než pod vládou Talibanu. Zažila totiž obojí, byť uprchla z Kábulu krátce poté, co se Taliban ujal moci.

	V den kdy se vrátím do Kábulu odhodím roušku a budu oslavovat, říká Fahima.

Fahima mlčí a pečlivě přemýšlí. Nenávidí Taliban, říká, nenávidí to, co udělali její zemi. Ale nenávidí také burkhu, kterou musí všechny ženy v tomto městě nosit, kdykoli opustí vlastní dům. Pak se na mne Fahima podívá a znovu se usměje. V den, kdy se vrátím do Kábulu, zahodím roušku a budu oslavovat. Teď se smějí i ostatní ženy.

Většina z nich je odsud z venkova na severu. Jejich manželé trvají na tom, aby burkhu nosily. Kdyby tak nečinily, říkají, zostudily by celou rodinu. Fahima přikyvuje. Její nejstarší dceři je čtrnáct. Tento rok se oficiálně stane dospělou a to znamená, že bude muset chodit v úplném zahalení. Nenávidí to, říká Fahima. Je to prý velmi těžké, takto otřást dětskou svobodou. Její dcera již dokonce obdržela několik nabídek k sňatku od místních rodin. Ale Fahima chce, aby dcera ještě počkala. Doufá, že i ona by mohla získat universitní vzdělání. Ale to vše záleží na tom, co bude dál.

Život pod Talibanem očima dítěte

Pokud bude Taliban poražen, možná se Fahima přestěhuje s celou rodinou zpět do Kábulu; možná se ženy budou moci opět vzdělávat, možná budou moci pracovat - alespoň ve velkých městech.

Je pět hodin odpoledne a šicí stroje náhle zmlknou. Je čas jít domů připravit jídlo pro rodinu. Fahima, Soraya a Fawzya si s povzdechem oblékají burkhy a kráčí k bráně. Než se brána otevře, připraví si roušky, aby si je natáhly přes hlavu. Těsně předtím, než jejich tváře zmizí, naposledy se na mne usmějou. Ženy plné života, se kterými jsem strávila celý den, se změnily v mlčící stíny.

Somalia, 25.8. 2008

Silvie Burjanková

After two days the somalian authorities finally managed to indentify the two missing journalists in their country. It is an Australian reporter Nigel Brenan with his Canadian colleague Amanda Lindhaut. Somalia's National Union of Journalists said they had been abducted along with a Somali reporter and their driver.

Zeptali jste se někdy sami sebe, odkud pochází zlato, ze kterého je třeba váš snubní prsten nebo součástky ve vašem notebooku? S velkou pravděpodobností pochází také z nelegálních dolů, kde v bídných podmínkách pracují i děti. V Ghaně jsou takových dolů stovky.

Dvanáctiletá Salamatu nese na hlavě těžkou plechovou nádobu s plastovými sáčky s vodou, které na ostrém slunci prodává za pár drobných dělníkům. Přes hluk ani není slyšet, kolik si za občerstvení říká. Na dece spí její mladší bráška – vypadá, jako by si na řev strojů, prach a ostré slunce už zvykl. Děti doprovází svoji matku do práce a prodejem vody se snaží přilepšit rodinnému rozpočtu.

Takhle se v Ghaně zbohatnout opravdu nedá. "Otec jim umřel, a tak na školu ani nemůže pomyslet," říká její starší kamaráda, která také nosí na hlavně litry vody a ještě má na zádech v šátku uvázané miminko. "Navíc tu býváme od pěti hodin ráno do šesti do večera, dokud tu jsou těžaři," dodává.

V dole pracuje i matka Salamatu. Zrovna tlačí kusy mokrého jílu do stroje, v řídké nadrcené hlíně pak bude hledat drobná zrníčka zlata. "Nemáme otce, a tak musím vydělat něco i já. Od svých osmi pracuji v galamsey," svěřuje se lámanou angličtinou Salamatu. Galamsey znamená "sebrat a prodat" a výraz označuje tisíce malých povrchových dolů, jako tento, který leží asi dvě hodiny jízdy od města Kumasi. Vznikl před rokem jako "vedlejší produkt" nedalekého obřího dolu, kde těží americká globální firma.

Ilegální povrchové doly vznikají napříč celou Ghanou v blízkosti oficiálních dolů nebo řek. Od roku 2008 se zdvojnásobila cena zlata a v Africe, Asii a Střední Americe odstartovala další vlna zlaté horečky. Mezinárodní nezisková organizace Solidaridad tvrdí, že v Ghaně v těžařství pracuje přes jeden milion lidí a zajistí tak 30 procent zisku z národního exportu.

Rakovina z toxické rtuti

Registrovaných malých dolů je podle Solidaridad 600, v zemi je ale násobně více těch nelegálních. Tisíce pracovníků jsou děti, které stejně jako Salamatu často nedokončí ani základní školu. Používají nebezpečné nástroje, chemikálie, obstarávají celodenně jídlo a pití pro dělníky. Těžba je zdaleka nejnebezpečnější formou dětské práce. Kromě závalů, udušení a úrazů jsou děti vystaveny i otravám těžkými kovy.

Výzkumy prokázaly, že děti pracující v dolech mají v moči až desetinásobek a v krvi až stonásobek povolené hladiny rtuti. Trpí tedy těžkou otravou, což má za následek vážné postižení nervového systému, selhání ledvin nebo i smrt.

"Chceš vidět zlato?" ptá se mě usměvavý kluk. Když kývnu, tak začne obracet kapsy. Z kapesníku opatrně vyndá miniaturní kousek žluté hmoty. Není větší než půlka pšeničného zrna. Ernestovi je 19 let, nebo to alespoň tvrdí. Těží tu i mladší chlapci, což Ernest nepopírá: "Ti, kterým ještě nebylo osmnáct, tak ti si tady vydělávají zhruba stejně," říká.

Rychlé peníze a prostituce

V dolech bují prostituce, prodávají se zde i dvanáctileté dívky. "V dolech je velkým problémem zvýšená nákaza virem HIV, což také nasvědčuje obchodování se sexem," říká Wilbert Petty Brentum.

To potvrzuje i Pavla Jebili Začalová, koordinátorka kampaně Stop dětské práci z Člověka v tísni: "Problém vysoké míry dětské prostituce mezi horníky a těžaři je rozšířený zejména v neformálních, maloplošných dolech. Výzkum v tanzanské těžební oblasti Mirerani například ukázal, že až dvě třetiny mladých dívek se těžařům prodávají občas a celá pětina se tak živí na plný úvazek. Často nejde o peníze, ale odměnu ve formě jídla nebo oblečení."

Povrchové doly také devastují místní přírodu, toxická rtuť nevratně znečišťuje vodu a půdu. Vytěžené zlato nezůstává většinou v Ghaně. Dělníci, jako je Ernest a Yusif, ho prodávají místním překupníkům za 20 až 60 procent reálné výkupní ceny. Ti pak drahý kov prodají západním společnostem. "Nikdo ale pořádně neví, kde zlato končí. S velkou pravděpodobností těžaři včetně dětí pracují pro to, aby fungovaly notebooky a mobilní telefony prodávané také v Evropě," vysvětluje Bentum.

Dětské horníky ohrožuje hluk, prašné prostředí, ale hlavně chemikálie. "Při těžbě zlata se využívá rtuť. Je vysoce toxická a usazuje se v těle. Způsobuje onemocnění kůže, leukémii, rakovinu atd. Navíc proniká do vody a půdy a místní ji konzumují třeba v rybách," popisuje nebezpečí Wilbert Petty Brentum z ghanské pobočky Solidaridad. Ta se mimo jiné snaží zlepšovat podmínky v ilegálních dolech.

Například usiluje o to, aby těžaři používali ochranné pomůcky. Ernest nemá pořádné boty, je svlečený do půl těla a o rukavicích, špuntech do uší nebo helmě se mu ani nezdá. "Je to moje první práce. Až si vydělám peníze, tak chci dokončit střední školu a začít s podnikáním. Chtěl bych prodávat mobilní telefony," říká Ernest, který si prý v přepočtu vydělá asi 150 korun denně.

Férové zlato

Organizace Solidaridad se snaží povrchové doly zformalizovat, propojit je přímo s evropskými trhy a přesvědčit západní firmy, aby informovaly své zákazníky o dodavatelských řetězcích. V současnosti sice existuje etické zlato se známkou Fairtrade a Fairmined, ale tvoří jen velmi malý zlomek na trhu. Je přitom jen o zhruba 10 procent dražší než běžné zlato.

"Poptávka po certifikovaném zlatu je, ale zatím se takové těží jen v Latinské Americe. Podle našich odhadů bude za 15 let na trhu jen asi 5 procent certifikovaného férového zlata. Máme před sebou ještě hodně práce," říká Wilbert Petty Brentum. Zda bude ekologicky a eticky těžené zlato k dostání také v České republice, závisí do značné míry na každém z nás.

"Pokud se budeme ve zlatnictvích a obchodech s elektronikou ptát, odkud je použité zlato a jak firma zaručí, že je netěžily děti, dříve či později se to odrazí v nabídce, tak jako například ve Velké Británii. Do certifikace pak bude zapojeno i stále více afrických dolů," dodává Pavla Jebili Začalová.

Islamabad, 3.9. 2008

Silvie Burjanková

Wounding and subsequent burial of women is a rightful act. That is, what was claimed by Israr Ullah Zehrí. The reason for such a cruel punishment was a disobedience of women, who decided to choose a husband by themselves. Human Rights Watch Organization informed, that women were still breathing, when they were squandering mold and stones on their bodies.

Uzbekistán...Dnes téměř třicetimilionová země, která populačně i ekonomicky významně roste. Uzbekistán je dnes sedmým producentem bavlny na světě a jejím pátým největším vývozcem. Úspěchy slaví i při obchodování s pšenicí a dalšími komoditami. Proč se tedy obyčejní Uzbekové mají hůře než před lety? A proč ještě v roce 2010 na polích s výdělečnou bavlnou pracovaly statisíce dětí ve věku 5–14 let?

Uzbekistán dlouhodobě náleží k největším producentům i exportérům bavlny, a to i přesto, že klima je zde převážně suché a nehodí se pro intenzivní zemědělství. Pěstování bavlny se zde masivně rozšířilo během 20. století, díky rozsáhlé síti závlah i do pouští a polopouští. Tyto zásahy však vedly k degradaci půdy a vysychání řek.

Nejkřiklavějším se stal příklad dnes už téměř zmizelého Aralského jezera, v jehož širokém okolí došlo k silné kontaminaci životního prostředí, a které v současnosti zaujímá pouze 15 % původní rozlohy. Menší publicitu, avšak srovnatelně negativní dopad, má celkové zasolení půdy v zavlažovaných oblastech a zmíněná silná degradace půdy.

Aralské jezero bylo dříve důležitým ekosystémem a původně proslulo rozvinutým rybářstvím. Většina ryb však vyhynula. V oblasti také lovila velká rybářská flotila, která zásobovala rozsáhlou síť továren na zpracování ryb. Odtud úlovky putovaly i do vzdálených částí Sovětského svazu, včetně hlavního města Moskvy. Po výrazném odvodnění jezera sovětská vláda plánovaně stěhovala zdejší rybáře ke Kaspickému moři a k Baltu. Lodě, jež nebyly prodány nebo sešrotovány, dodnes vězí ve slaniskách bývalého jezera.

Nicméně hrozba nedostatečného množství vody, jejíž kvalita především na dolním toku Amudarji a Syrdarji v uplynulých desetiletích poklesla, má v současnosti i některé pozitivní důsledky. Uzbekistán se musí více zamýšlet nad tematikou vodního hospodářství, a to představuje velkou změnu oproti dlouholetému období nerozumného plýtvání. Ve Ferganské kotlině, kde leží srdce uzbeckého bavlnářství, se pod hrozbou budoucího nedostatku podařilo snížit spotřebu vody při zavlažování až o 40 %.

BAVLNU SKLÍZÍ DĚTI, UČITELÉ I ZDRAVOTNÍCI

Vedle devastace životního prostředí jsou uzbecké bavlníkové plantáže kontroverzní i z jiného důvodu. A tím je dětská práce. Přestože uzbecká ústava zakazuje dětskou práci, statisíce dětí byly dlouhodobě nuceny pracovat na bavlníkových plantážích za velmi nízkou anebo žádnou odměnu. Teprve nedávno došlo k nečekanému zlepšení. Od roku 2007 nadnárodní výrobci značek jako H&M, Marks and Spencer, Levi´s nebo Tesco odmítali být spojováni s bavlnou pocházející z Uzbekistánu a začali se více zajímat o původ bavlny, která procestuje celý svět, než vznikne tričko nebo kalhoty. Výrobci oděvů důsledně bojkotovali uzbeckou bavlnu a Uzbekistánu nezbyla jiná možnost, než dětskou práci na plantážích zakázat. To se definitivně stalo až na počátku loňského roku, zato vcelku účinně. Podle nezávislých pozorovatelů pracovalo při sklizni v roce 2012 jen minimum dětí.

Dětská práce se tedy v současnosti výrazně omezila. Nemělo by se však zapomenout na dlouholetou praxi v uzbeckém bavlnářství, kdy přes milion dětí muselo každoročně nastoupit tvrdou dřinu na bavlníkových plantážích. V období sklizně tak zmeškaly dva až tři měsíce školní docházky. Ostatně školy zůstávaly zavřené a učitelé taktéž odjeli na pole, aby dohlíželi, zda děti plní denní kvóty anebo se rovnou připojili ke sklizni spolu s dalšími státními zaměstnanci. Místní děti se po skončení prací vracely domů, žáci ze vzdálenějších oblastí nocovaly v improvizovaných ubytovnách v blízkosti farem anebo paradoxně i ve školních třídách, kde v období sklizně neprobíhala výuka. Podmínky v ubytovacích prostorách byly zpravidla špatné, dětem nebyl zajišťován dostatečný přísun potravin a často pily vodu určenou na zavlažování.

S podobnými podmínkami se dnes potýkají dospělí pracovníci, kteří nahradili využívané děti při pletí plantáží a sbírání bavlny během podzimní sklizně, která trvá od počátku září do konce října. V některých ubytovacích zařízeních není zavedena elektřina, chybí nábytek, dveře a výplně v oknech.

Děti často zůstávaly po dlouhodobé práci na farmách vyčerpané a nemocné. Životní podmínky dětských, ale také současných dospělých pracovníků vedou k nárůstu chronických onemocnění zahrnujících střevní potíže, onemocnění dýchacích cest, meningitidu či hepatitidu. Během dlouholeté práce dětí se taky velmi rozšířila podvýživa.

SKLIZEŇ JAKO KOLEKTIVNÍ POVINNOST

Nesplnění denní kvóty přitom znamenalo a znamená výhrůžky, tělesné tresty či reálnou hrozbu vyloučení ze školy nebo ze zaměstnání. Dospělí musí zbytek bavlny odkoupit od místních, pokud nedosbírají přísnou denní kvótu. Sklizeň představuje v Uzbekistánu kolektivní povinnost – produkční řetězec sovětského střihu je pevně v rukách státu, jenž kontroluje produkci i export a nutí místní obyvatelstvo k otrocké práci.

Nedostatek pracovních sil tak uzbecká vláda vyřešila po svém. Sklizně se stále musí účastnit učitelé (tím pádem žáky, kteří nyní nemusejí sklízet, často nemá kdo učit), drobní obchodníci, někdy i svatebčané nebo truchlící pozůstalí, které vládní úředníci nachytají při „podezřelém shromažďování". V roce 2012 se objevil nový trend, kdy je na bavlníkové plantáže povinně posílán zdravotnický personál, včetně specializovaných lékařů. Vláda totiž určila, že každá správní oblast v Uzbekistánu musí vyčlenit 330 zdravotníků na sklízení bavlny. Pacientům se tak mnohdy nedostává lékařského ošetření, protože lékaři a zdravotní sestry odjeli „na bavlnu".

SLOVO ZÁVĚREM

Novodobý Uzbekistán významně hospodářsky roste. Děje se tak ale na úkor devastace životního prostředí a zisky z obrovského množství produkované bavlny se zjevně neodrážejí v růstu životní úrovně zdejších obyvatel. Po zásahu výrobců bojkotujících uzbeckou bavlnu se dětská práce v Uzbekistánu výrazně omezila. O to více jsou však k práci nuceni jejich rodiče, učitelé, policisté, lékaři a další státní zaměstnanci.

4.9. 2008, Nigeria

Silvie Burjanková

People living with HIV virus are still more often getting married predominantly in northern Nigeria. Local Authorities support such decisions very much and some couples even force to get married. Main aim is reducing spread of the illness in the region. International experts, studying the virus for many years, are strictly against such marriages and do not agree with the officials.

Informačně vzdělávací sekce Člověka v tísni přináší publikaci o dětské práci, v níž můžete najít různé rozhovory a články na toto téma.
Nahlédnout můžete zde:

http://www.rozvojovka.cz/publikace/14-detska-prace-priciny-souvislosti-dusledky-a-reseni.htm

More women, than men will rule in Rwandan parliament, as the preliminary election results show. Women have taken 44 out of 80 seats. Local post-genocide constitution ensures a 30% quota for female MPs, however current results broke the record. It is the second parliamentary elections since the genocide of 1994 when some 800,000 minority Tutsis and moderate Hutus were slaughtered by Hutu militias in just 100 days.

Kdejaký cestovatelský harcovník bez velkého mudrování zařadí Etiopii mezi nejkrásnější země afrického kontinentu. Není divu. Šplhat zde můžete po čtyřtisícovkách, milovníci historie si smlsnou na dechberoucích památkách Gondaru či Lalibely a dobrodruzi si mohou zajet na jih okouknout “talířáky”. Jedná se o pradávný kmen mursiů a surmů, jejichž rty pro jedny krášlí, pro druhé hyzdí hliněné talířky ve rtech požehnaných velikostí. Ale nenechme se uchlácholit. Etiopie je také zemí nesmírné chudoby, s vysokým procentem HIV pozitivních lidí a stále trpí nízkou úrovní vzdělanosti. Více než polovina populace nad 15let neumí psát ani počítat. A právě s těmito fakty se pojí nechvalné prvenstvní v obchodování s dětmi.

V temném pidikrcálku s oprýskanými zelenými zdmi se krčí tři dívčí postavy. Co chvíli se přehrabují v natrhlé kapsičce na šminky a vytahují z ní propriety ke zkrášlení. “Líčení musí být výrazné, víc tahá zákazníky”, upozorňuje nás šestnáctiletá prostitutka Hiwot Tadefe a úpěnlivě dává pozor, aby jí z hlavy nespadl velký černobílý šátek. “Jeden zákazník jí rozbil hlavu kamenem”, reaguje na její počínání patnáctiletá Mekdes Girme a soucitně jí hladí po hlavě. Hiwot jen protáhne rty do odevzdaného výrazu. Šlape už dva roky, takže je zvyklá na ledacos. Stejně jako o dva roky starší Martha, kterou před pár měsíci kumšaft zmlátil tak, že se domů musela skoro doplazit. Potemnělé ulice Addis Abeby holt nejsou pro dámičky.

Trojice dívek patří mezi děti, které se staly oběťmi obchodu. Podle výzkumu Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) se jen v Etiopii prodá okolo 20 000 dětí ročně nejčastěji ve věku od 8 do 14 let. Linka obchodu vede z vesnic do velkoměst, ale mnohdy překračuje hranice státu a směřuje na Blízký východ, především do Libanonu, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Tam putují nejčastěji ženy a dívky, které končí jako pomocnice v domácnosti nebo jako prostitutky. Ty, co zůstávají v zemi, nejčastěji pracují v tkalcovských dílnách, menších továrnách, na plantážích, velkých farmách nebo jako pomocníci v obchodech. Děvčata jsou obvykle prodány jako služky.

ŽIVOT MALÉ PROSTITUTKY

Mekdes pochází z Gondaru. Do hlavního města jí v necelých třinácti letech nalákala kamarádka, která jí slibovala úžasné výdělky. Rodiče s návrhem nadšeně souhlasili. Nejprve hlídala děti v bohaté rodině, ale z babysitterky se nakonec stalo děvčátko pro všechno. ”Nedalo se to vydržet”, znechuceně vzpomíná Mekdes a při tom si lascivně namotává žvýku na špinavý prstík, “tak jsem prostě zdrhla a začala šlapat.” Jak shodně všechny tři dívky vyprávějí, nejhorší jsou první dny. Zákazníci nejrůznějších věků a profesí se často k dívkám chovají příšerně. “Pořád chtěj sex bez kondomu a divný polohy”, vkládá se do rozhovoru nejzkušenější Martha napadající na jednu nohu, což však naprosto zastírá její půvabně jemný obličej, “když je odmítneš, jsou schopný tě dost zmlátit.” Cožpak nemají u nikoho zastání? “Prosim tě, když jsi jednou na ulici, každej tě bere jako něco míň,” znechuceně reaguje na mou otázku Mekdes, “a zrovna policajti, který by nás měli chránit, s námi chodí nejčastěji.” Jak se později dozvídám od sociální pracovnice organizace Člověk v tísni, Terezy Porybné, která zde pracuje na misích spojených především se vzděláním, v Etiopii je obchod s dětmi sice ilegální, ale bohužel společensky tolerovaný. “Místní vláda ratifikovala řadu mezinárodních konvencí na ochranu dětí, přijala zákony, které umožňují překupníky s lidmi tvrdě postihovat, ale v praxi bohužel nemají policisté dostatečnou kapacitu na odhalování těchto případů, stejně jako soudcům a prokurátorům chybí dostatečná zkušenost.”

Stejně jako Hiwot, většina prodaných dětí přichází z velmi chudého a nevzdělaného jihoetiopského venkova. Lidé na vesnicích vnímají dětskou práci jako něco zcela normálního a nutného ke správnému chodu rodiny. Proto se rodiče na obchodu svých dětí často sami podílí a když ne přímo oni, tak alespoň jejich příbuzní. Očekávají, že ve městech se ratolesti naučí nejen řemeslu, ale dostanou patřičné vzdělání a za nějakou dobu se vrátí domů. V jejich naivní představě je ujišťují překupníci, kteří zaplatí za dítě 10-20 birrů (14-28 korun) a u zaměstnavatele pak požadují procenta z platu malého otroka. Hiwot překupníka nezažila. Do Addis Abeby přijela s tetou, aby jí pomáhala v domácnosti. Rodičům zaplatila nějaké drobné a dušovala se, že dítěti pomůže k důstojnějšímu životu. “Koupila si me jako služku. Pořád na mě jen křičela a dávala mi čím dál tím víc práce,” rozčiluje se Hiwot, “Kamarádka mě přemluvila, abych zkusila sex byznys, tak jsem u toho zůstala až doteď. Víc bych nikde nevydělala.” Otázku peněz řeší dívky pořád dokola. Musí zaplatit určité procento Marthě za nechutný kamrlík, který si za vyděračských 300 birrů (cca 420 korun českých) měsíčně pronajímá od místního vydřiducha. Výdělek za sexuální radovánky se pohybuje v rozmezí od 15-25 birrů (21 – 33 českých korun) a v průměru se nechají zlákat dva klienti za den. O jídlo dívkám nejde, důležité je mít na silné cigarety a čat, místní stimulační drogu nabuzující lehkou euforii. Dívkám prý pomáhá tlumit časté pocity zoufalství.

CESTA Z PEKLA

Sehnat sofistikovanější druh práce není nic jednoduchého. “Už několikrát jsem chtěla odejít, hlavně když mi nějaký zákazník nezaplatil nebo jsem od něho chytla nemoc,” říká Martha, kterou na ulici prodala přímo její babička, “ale nejde to. Všichni v okolí ví, co dělám, takže by mě jen tak někdo nezaměstnal.” I kdyby dívky zmizely někam do utajení, práce v lepším sektoru by je stejně míjela. Podle Terezy Porybné totiž není možné v Etiopii sehnat práci ve státní sféře bez jistého identifikačního průkazu rovnající se zhruba naší občance. Ten vlastní bohužel jen vyvolení, rozhodně ne děti z chudých venkovských rodin.

Mohou etiopské děti doufat ve změnu? Těžko říci. Podle Terezy Porybné je především nutné podporovat vzdělání. Mimo to také posilovat legislativu a odhodlání úředníků a policistů problém řešit. Druhou cestou ke změně je osvěta ve venkovských komunitách. Vysvětlovat zdejším lidem podrobně rizika dětské práce a usnadnit jim přístup ke vzdělání. Negramotný pasáček koz jen těžko dokáže reálně odhadnout poskytovanou nabídku. Ale jako všechny důležité reformy v Africe, i tato bude stát velkou spoustu času.

27.10. 2008, Somalia

Silvie Burjanková

A woman in Somalia has been stoned to death after an Islamic Sharia law court found her guilty of adultery. The woman was buried up to her neck and then she was dying under the fire of stones in front of a large crowd in Kismayo. It was the first such execution in the southern port city since Islamist insurgents violently took control over the city in August. A local Islamist leader Aisho Ibrahim Dhuhulow said that he repeatedly asked the woman to review her confession, but she stressed she wanted to be punished according to Sharia law and deserved such punishment.

Kabul, 15. 4. 2009

Silvie Burjanková

Three hundred Afghan women protested in front of Shia mosque against a new law, which imposes them to be open to sexual intercourse to their husbands at least every fourth day. Women demonstrated on Wednesday in the Afghan capital Kabul. The human rights organizations called the new law a legalizing of rape in marriage. British newspaper The Guardian informed about the loud protests.

Ne všechny ženy v Afghánistánu se trpně podřizují diktátu stále mocnějšího Tálibánu. Život riskují už jen tím, že jdou – v burce – do práce. Nebo napíšou knihu.

Jen těžko si lze představit zemi, která se ke svým ženám chová tak macešsky jako Afghánistán. Domácí násilí je jen jednou z mnoha forem útisku, kterému tamní ženy musí čelit. Více než deset let po pádu Tálibánu je situace v zemi horší, než si původně optimisté slibovali. Burky jsou zde všudypřítomné, žen ve školách je pomálu. Tradice a právo šaríja vítězí, navzdory snahám koaličních sil. Ty se ostatně chystají opustit zemi v roce 2014.

Ne všechny ženy se však podvolují diktátu mužského světa, který zemi pod Hindúkúšem ovládá. Bojují, jak jen to je v jejich silách. Jednadvacetiletá Tabasam z provincie Logar třeba napsala knihu.

Bojovnice s klávesnicí 

Dívka přichází v burce, kterou si v místnosti sundá. Když ale dojde na natáčení na kameru, Tabasam si raději zase burku obleče, nechce na kameru mluvit s odhaleným obličejem. I tak jí hrozí velké nebezpečí ze strany radikálů. Nejen proto, že napsala knihu, ale i proto, že se setkala se západními novinářkami.

„Moje kniha je především o násilí na afghánských ženách. Jsou nuceny vdávat se ve velmi mladém věku, kdy je jim třeba jen deset let. To je v Afghánistánu obrovský problém. Rozhodla jsem se o tom napsat knihu, abych na to upozornila. Aby si naše společnost uvědomila, že je to špatně,“ říká Tabasam. Tabasam poslouchala celý život příběhy žen ze sousedství, příběhy příbuzných, o kterých se na veřejnosti nemluví. Taková je afghánská společnost. Její román má tedy až otřesně reálné základy.

„Je to o mladičké dívce, kterou rodina donutila provdat se za starce. Život s ním byl pro ni tak nesnesitelný, plný bití a násilí, že se rozhodla od něj utéct. To ale naše společnost vnímá jako těžký zločin. Po mnoha peripetiích se dostane k ženě, která nutí bezprizorní dívky prostituovat. Nakonec si uvědomí, že její život je vlastně ještě horší než předtím a spáchá sebevraždu,“ líčí Tabasam svůj román, chtělo by se říci horor. Na vydání čeká, tvrdí, že nemá peníze a zatím hledá vydavatele.

S Tabasam mluvím přes místního tlumočníka, který mi překládá z paštó do angličtiny. V životě by slovo prostitutka nevypustil z úst. Opisuje podstatu nejstaršího povolání v několika opatrných větách, aby jen naznačil, ale aby to nevypadalo, že snad něco o podobných záležitostech ví. Tabasamina kniha zmiňuje několik podstatných aspektů, které trápí afghánské ženy. Předčasné sňatky, domácí násilí mnohdy až obludných rozměrů, kriminalizace žen za tzv. morální zločiny či trestání za útěk od manžela. Ani ve středověku neplatila v Evropě tak krutá omezení.

Obětujeme ženy

Afghánská společnost je stále velmi podobně konzervativní, jako byla za vlády Tálibánu (1996–2001). Tehdy ženy nesměly prakticky vůbec nic. Nesměly vycházet pomalu ani v burce, aby svou chůzí nesváděly muže. Školy byly zakázané, samozřejmě i další vymoženosti dnešního světa jako chodit do práce, jít k volbám, nedej bože řídit auto či jít k lékaři. Od roku 2001 uplynula více než dekáda, a přesto dnes Afghánky mimo hlavní město Kábul žijí v podstatě stejně.

Vláda prezidenta Karzaje sice ze začátku provedla opatření k tomu, aby se z žen zase stali právoplatní občané státu. V současné době se ovšem zase všechno mění – a to k horšímu. Jak se blíží odsun koaličních sil, plánovaný na rok 2014, Tálibán nabírá na síle. Tytam jsou doby, kdy do roku 2005 neměl téměř žádnou moc, a zdálo se, že Afghánistán je konečně na dobré cestě k míru a ke zlepšení životních podmínek žen.

Prezident Karzaj ví, že s Tálibánem musí počítat, a že musí dělat ústupky fanatikům, s kterými možná bude brzy řídit zemi (pokud na to ovšem Tálibán přistoupí). Obětoval tedy ženy. V březnu podpořil prezident výnos tzv. Rady ulamá, nejvyššího islámského úřadu v zemi, který tvrdí, že ženy jsou druhořadé, nemají stejnou lidskou hodnotu jako muži. Výnosem také žádá, aby se veřejný život obou pohlaví striktně odděloval – žádné společné školy, společné setkávání na veřejnosti, na tržištích, na bazarech, na úřadech. Ženy musí být na veřejnosti doprovázeny mužským příbuzným.

Rázná Mahjan

Vrací se Afghánistán zase do éry Tálibánu? Zřejmě ano. Karzaj podepsal i nový zákon pro šíity v zemi – muž má právo odepřít ženě jídlo, pokud mu ona odepře sex. Zároveň děti v případě odchodu ženy od muže patří automaticky muži a žena musí mít svolení manžela, pokud chce pracovat. Toto vše v Afghánistánu v praxi existuje pořád, teď to má ale oporu také v zákoně.

Mahjan Rostamzaj je Hazárka, patří k menšině, na kterou dopadl s drtivou silou útlak Tálibánu. Pochází z Bamjánu, ale dnes žije v Kábulu. Patří mezi ty šťastné, kterým se podařilo si svou malou svobodu vybojovat. Manžel jí dovoluje docházet denně do malého krámku na americké základně. Každý den tím však na sebe Mahjan bere riziko, že bude zavražděna jakožto přisluhovačka nepřátel Tálibánu. Má však dobrý důvod nebezpečí podstupovat – své děti. „Tahle práce je pro mě opravdu nebezpečná, ale vydělávám dobré peníze, abych dětem mohla dopřát vzdělání v soukromé škole. Myslím na budoucnost svých dětí. Já sama jsem školu nedokončila kvůli útokům Tálibánu. Ale zrovna před dvěma měsíci vybouchla nedaleko školy, kam chodí mé děti, bomba,“ říká Mahjan. Když jsem ji žádala o rozhovor, ptala jsem se jí, jestli to nebude manželovi vadit. Odzbrojila mne odpovědí: „Je tady? Není!“ Jako v Pelíškách…

Mahjan toho má za sebou víc než dost. Rodina jí vybrala manžela proti její vůli, tak, jak je to zvykem. První dva roky soužití pro ni znamenaly hotové peklo. Hádky končily většinou bitím, až paní Mahjan došla trpělivost. Manželovi rázně vysvětlila, že nemá cenu, aby se v manželství oba trápili a byli nespokojení. Měla velké štěstí, že její manžel nakonec pochopil, že se bude mít líp, když bude se ženou vycházet po dobrém. „Mnoho mužů si myslí, že když svou ženu nezbijí, nejsou praví muži. Je to ale také problém žen, které mlčky všechno snáší. Žena si musí nastavit svá pravidla. Jenže muži jsou v naší společnosti ti, kteří vše ovládají. Ženě často ani nedovolí navštívit svou rodinu. A kdyby se náhodou dopustila něčeho tak strašného jako je nevěra, manžel ji podřízne,“ dělá Mahjan pod krkem rázné gesto.

Zina, zakázaný sex

Zina je slovo, které označuje mimomanželský styk. Zina je zločin, za který pykají samozřejmě téměř výhradně ženy a který se trestá dle afghánských zákonů odnětím svobody až na patnáct let. Pokud se žena neoctne v rukách manžela, který spravedlnosti učiní zadost sám. Tak jako se to stalo Aiše, známé z fotografie, která vyhrála v roce 2010 World Press Photo, a které manžel uřezal uši a nos. Přežila jen zázrakem a dnes má nový obličej, k němuž jí dopomohli v USA poté, co případ vzbudil pozornost celosvětové veřejnosti. Jenže takových případů je v Afghánistánu doslova jako máku.

Ze ziny totiž může být nařčena jakákoli žena, která uteče od manžela, i když se na ní většinou dopouští násilí. A domácím násilím trpí každá třetí žena v Afghánistánu. Ačkoli samotný útěk od manžela není nikde v afghánském právním řádu zakotven jako zločin, stačí to často na to, aby žena byla odsouzena. Jakmile odejde bez svolení manžela z domu, může ji navíc kdokoli nařknout ze zakázaných styků s cizími muži. Pokud jí k útěku dopomůže někdo z příbuzných, bývá také často obviněn, že s ní souložil. A to je pro ženu rovnou vstupenka do věznice Badam Bagh, největšího ženského vězení v Kábulu.

Proč je ale násilí v rodinných vztazích tak časté? Na tuto otázku se těžko hledá odpověď. Válečná minulost a jistá rezistence k násilí, které zemi sužuje už tak dlouho, je jen jedním z mnoha pokusů. Afghánské tradice jsou tím, co zkrátka tvoří celou společnost. Jednou z těchto tradic je i baad a baadal, tradiční praktiky zacházení s dívkami na vdávání. První řeší spory mezi dvěma rodinami tím, že se na usmířenou znepřátelené rodině věnuje dcera, často deseti- jedenáctileté dítě. Druhá je tradiční rodinná výměna potomků na základě rozhodnutí rodin – třeba v době, kdy jsou dotyční ještě kojenci.

Novinářky na odstřel

Mířím do logarského rádia Zinat, kde se mám setkat se dvěma místními novinářkami. Přicházejí, jak jinak, v burkách, ale poté burky ochotně odkládají a s obdivuhodnou statečností vyprávějí o své, tak nebezpečné práci.

„Moje poslední reportáž byla o ženě, kterou rodina prodala za peníze muži, kterého nechtěla. Předtím byla učitelka, ale poté, co se provdala, ji vyhodili z práce. Její muž mezitím odešel do Íránu. Ona zůstala sama uvězněná doma, nemohla bez muže nikam ven. Byla vězeň,“ vypráví jedna z odvážných žen – novinářek, Arifa Muhib. Pracuje pro rádio Zinat v provincii Logar, které podporuje také český Provinční rekonstrukční tým. Arifě se podařilo reportáží probudit zájem veřejnosti. Dosáhla toho, že zmíněná dívka opět učí. Díky rádiu Zinat se v regionu odehrálo mnoho pozitivních změn, je to jediné médium, které je na venkově dostupné.

„Rádio je mnohdy jediným spojovatelem mezi ženami uvězněnými doma a okolním světem. Mnozí muži si ale nepřejí, aby jejich manželky poslouchaly naše osvětové reportáže, které by jim mohly dodat sebevědomí. Mně samotné se ještě nikdo nepokusil ublížit, ale rádio už bylo napadeno mnohokrát. Příbuzní neustále hučí do manžela, aby mi zakázal dělat tak nebezpečnou práci, ale já se Tálibánu nebojím a chci v novinařině pokračovat,“ pokračuje Arifa. Její manžel je podle jejích slov moudrý muž a svou ženu podporuje. Ale jakožto novinářka je Arifa jedinečný cíl pro Tálibán a musí se mít velmi na pozoru. Stejně je na tom i Nazifa Stanikzaj, která zatím pracuje pro logarské rádio jen krátce.

„Přála jsem si pracovat v rádiu hlavně proto, aby se více mluvilo o násilí na ženách, které je v Afghánistánu všudypřítomné. Podle mého názoru je nejhorší bezpečnostní situace v zemi – dívky nemohou chodit do školy, neznají svá práva,“ vysvětluje mladá novinářka. Kromě Tálibánu je ale nepřítelem vzdělávání žen také tamní konzervativní společnost. Kromě žen je ale potřeba vzdělávat celou společnost. „Lidem musí být jasné, že posílat dívky do školy není nic špatného. Jedině tak se může něco změnit,“ chápe naprosto správně Nazifa. Jenže lidí, jako je ona, není v afghánských provinciích zatím dost na to, aby se něco měnilo. V tamní dívčí škole Bibi Amini mi raději ředitelka odmítla dát rozhovor, aby prý neměla ještě větší problémy, než má dosud.

Zatím se toho tedy v Afghánistánu moc nemění. Ani to, že je to odjakživa země proslulá produkcí drog. Své o tom ví asi padesátiletá paní Zarghona.

Opiová noční můra

„Můj muž a nejstarší syn jsou závislí na drogách, kouří hašiš a kdovíco šňupají. Místo aby sháněli peníze pro rodinu, je všechno jen na mně. Pracuji jako uklízečka v jedné rodině. Jenže když přinesu domů peníze, manžel se synem mě zbijí a seberou mi je. A pak si koupí další drogy,“ vypráví smutně paní Zarghona. Je negramotná, ani netuší, kolik jí je let. Říká, že třicet pět, přičemž se upřímně zhrozím. Tahle žena že je moje vrstevnice? Vrásčitý obličej, bezzubé rty, vyhaslý pohled… Tlumočník uvádí její tvrzení na pravou míru. Ona neví, nemá tušení, kolik jí je let, nedokáže si ani představit, kolik je vlastně třicet pět, padesát nebo sto.

Paní Zarghona má kromě nejstaršího syna i několik dalších dětí, jedna z jejích dcer je duševně nemocná. Její situace je bezvýchodná. Ačkoli žádala o pomoc nejen rodinu, ale i místní instituce, nikde neuspěla. Manžel ji systematicky ničí. Rozvod? Vím, že se pohybuji touto otázkou na tenkém ledě, ale přesto se zkouším zeptat. Tlumočník jen potvrzuje moji obavu, že otevřít tuto choulostivou otázku nepůjde. „Změnil jsem tvoji otázku,“ suše mi oznamuje. A tak se dozvídám jen to, že paní Zarghona doufá v lepší budoucnost. Doufám s ní, ale vím, že jenom doufat nebude stačit. Zejména ne po roce 2014.

P. S.: Kromě práce v samotném Afghánistánu jsem žádala o rozhovor také jednu z Afghánek, žijících v Česku. Nejdřív to vypadalo slibně. Po deseti letech v Čechách vypadala mladá žena dokonale začleněná do západní společnosti. Pak to ale přišlo. Výmluvy, že manžel by chtěl být u rozhovoru, a nemůže, protože je právě v Afghánistánu. Rozhovor se nakonec neuskutečnil. Tak daleko sahá moc konzervativní afghánské společnosti…

Neradostná statistika a jedna dobrá

Čísla vyjadřující podíl gramotné ženské populace jsou pořád hodně smutná – 80 % žen zůstává negramotných, zejména na venkově. Pouze jedno až dvě procenta Afghánek má nějaký průkaz totožnosti. Podle UNICEF zemře každý rok při domácím porodu 15 000 Afghánek. Polovina tamních žen se vdává před dosažením plnoletosti, což je podle afghánských zákonů pro dívku 16 let, 15 let, pokud má souhlas otce. Afghánistán je jedinou zemí na světě, kde se ženy dožívají nižšího věku než muži.

Díky kvótám zavedeným po pádu Tálibánu má ale afghánský parlament větší zastoupení žen než Česká republika – ženy zde tvoří čtvrtinu. Jako novinářka je Arifa pro Tálibán vítaný cíl. Musí se mít velmi na pozoru.

Uganda 11.12. 2009

Silvie Burjanková

Ugandan officials passed a law prohibiting female circumcision. Those, who break the law, will face up to ten year imprisonment. However they can also be convicted to death penalty, if the victim dies during the operation.

November 2008, The city of Goma

Lenka Klicperová

Jeep tries to go as fast as possible on the poor road through afternoon´s Goma. Devilled city runs behind the closed window. They allowed me only a small chink for some photographic experiment. People could allegedly throw the stones at us. Who? Locals. They do not like Whites, they do not like MONUC and neither do they like the UN armed forces, which operate here quite unsuccessfully. It was not easy to convince someone to take us to refugee camps, which are located north of Goma. One can still feel sensible intensity in the city, general Laurent Nkunda is not far. The situation can change every day. As soon as it gets dark, the looting and murdering take place in Goma. The real hell on the Earth.

November 2008, City of Goma

Lenka Klicperová

"I was married at that time, I had two children. Mayor 106 (that is, how one of the leaders of armed forces of Mai Mai calls himself) sent his men to the province to catch some beautiful women. I was not lucky, they liked me. They deported me to the bush and started to torture me. Then I became a personal sexual slave of mayor 106." says 30-year old Faraja Lembalemba. They had been raping and torturing her every day for three months. When she managed to escape, she returned to the village to look for her husband. He was dead. Meanwhile Faraja delivered another child and went to search for a protection to her husband´s family. They expelled her as well as her own family. The reason? She was raped, so what should they do with her...

November 2008, DRC

Lenka Klicperová, published in daily newspapers E 15

It could have been one of the richest countries in the world. It could have been a country, where everyone would live in plenitude and comfort. It could have, but it couldn´t lie in Africa. We are talking about Democratic republic of Congo, where its huge natural resources have caused only violence and misery so far. The richest country in the world, which is the real gate to hell...

An article from magazine Lide a Zeme.

Photos are available on 

http://www.lideazeme.cz/clanek/jak-se-valci-v-kongu

November 2008, DRC

Lenka Klicperová, published in daily newspapers E 15

To understand all the armed forces, which operate in the eastern part of Democratic republic of Congo, is not that easy. Everyone, who has a weapon and at least a bit of authority, can basically create his own armed force. However the main fighting groups include:

FDLR (Democratic front for freedom of Rwanda) - Hutu´s militia. They originally came from Rwanda after the genocide in 1994 and are currently operating mainly in the forests predominantly in the province of South Kivu. Their headquarters is located in Ekingi, which is a forest near from the village of Hombo. The Hutu´s do not have any strog personality in the leading position at the moment, they loot and murder without certain coordination. They try to take control over the greatest possible amount of mineral resources and contribute this way to the precipitation of the Tutsi´s government in Rwanda. In many places, there even exist certain agreements of peace and non attacking - local people for example allow Hutu´s the access to the markets in exchange for the security on the roads, which the Hutus will not attack.

November 2008, Kando village

Written by Lenka Klicperová

Siska Kusimua is a 25-year old educated and beautiful Congolese. Currently she lives in the village of Kando, in the middle of forest in the region of Bunyakiri. She is a small, charming and very sweet woman. She carries her last child sitting in the scerf on her back - his father is one of those, who raped her. Siska told us her story full of terror and misery...

November 2008, Kando village

Written by Lenka Klicperová

"I am currently attending my first year of high school and I enjoy school very much. I am happy, that I can go to school. It is thanks to Clotilde, who had taken care of me. I have been by her already for few years. I come from Ikinga, a village, where the head office of Hutus is. Firstly I got to Mai Mai militia, they were running away from the village, when the Hutus occupied it and took me with them. I was preparing colors for their tattoos and various potions for higher energy and against vulnerability.

Article by Lenka Klicperová for Lidé a Země magazine.

Photos http://www.lideazeme.cz/clanek/obrezane

Port-au-Prince, 23. ledna 2010

Do Port-au-Prince přijíždím 23. ledna. Hlavní město i nadále připomíná děsivou noční můru. Záchranné práce oficiálně dávno skončily, přesto ještě občas náhoda dá někomu přežít.