Femisphera - stejné ženy, jiný svět...

31.7. 2008, Saúdská Arábie

Silvie Burjanková

Chcete-li nezávazně zapříst rozhovor se ženou při venčení svého psa v Rijádu, máte smůlu. Místo příjemného setkání můžete skončit za mřížemi. Náboženská policie v saúdské metropoli Rijádu se snaží zuby nehty udržet muže a ženy co nejdále od sebe. Svobodní muži se tu často seznamovali s ženami při procházkách se svými domácími mazlíčky. Reakcí je nejen absurdní zákaz prodeje psů, koček a dalších domácích zvířat, ale i procházky s nimi na veřejnosti.

Sedm žen. Každá je jiná, jejich příběhy se liší. Jedno mají ale společné - boj za lepší a spravedlivější Egypt.

 

FOTO: egyptské povstání, 2011

 

Po lednové revoluci z roku 2011, při které došlo k sesazení prezidenta Husního Mubáraka, se v Egyptě zvedla vlna očekávání a touhy po lepším životě pro všechny Egypťany, včetně žen, které při povstání sehrály významnou roli. K revolučním požadavkům vyjádřených heslem „chléb, svoboda a sociální spravedlnost“, připojily egyptské ženy požadavky rovných práv i ochrany před sexuálním obtěžováním a násilím na ženách.

V současné době jsou to právě ženy, kdo hraje vedoucí roli v boji za lidská práva v Egyptě. Aktivistky bojují za občanská, ekonomická, politická a sociální práva. Jejich společným jmenovatelem je požadavek rovnosti de facto i de iure, kterou úřady nebyly dosud schopny zajistit. Namísto podpory jsou ženy eliminovány z veřejného života, z pozic ve vládě, zákonodárství a soudnictví. Dokonce i ústavodárný výbor je tvořen téměř jen muži.

Na ulicích jsou aktivistky sexuálně obtěžovány státními složkami a skupinami mužů. Pod vojenskou správou od února 2011 do června 2012 čelily aktivistky nepřiměřené míře násilí z řad vojenské a pořádkové policie. Stalo se tak kupříkladu v otázce tzv. testů panenství prováděných na protestujících ženách v březnu 2011. Když se dotyčné proti tomuto násilnému počínání ohradily, policie vše popřela a obvinila je z provokace kvůli táboření ve společných stanech s muži.

Během prosincových protestů byly na kamery zaznamenány boje mezi protestujícími ženami a ozbrojenými složkami v ulicích Káhiry a zadržené aktivistky vypověděly, že byly vystaveny sexuálnímu násilí ze strany příslušníků armády. Cílem bylo zastrašit a zahnat aktivistky do ústraní, nicméně ženy se spojily a hromadně vyšly do ulic znovu na podzim roku 2012, aby po boku mužů protestovaly proti prezidentskému dekretu upevňujícím pravomoci tohoto úřadu. V otázce testů panenství však dosud stanul před soudem pouze jeden z obviněných mužů, který byl vojenskou soudní instancí v březnu 2012 zproštěn obžaloby. To je jasným projevem toho, že sexuální násilí zůstává de facto beztrestným a tolerovaným jevem.

FOTO: egyptské povstání, 2011

 

Po volbě Muhammada Mursího prezidentem naléhavě vyvstala otázka, jak se Egypt postaví k násilí během protestů a k ženským právům obecně, neboť Mursí slíbil podpořit práva všech Egypťanů. První kroky naznačovaly špatný směr, návrhy ústavy práva žen omezovala a ústavodárné shromáždění přijalo do svých řad pouze sedm žen ze sta možných členů. Poslední návrh ústavy, schválený referendem v prosinci 2012, sice nedovoluje diskriminaci Egypťanů, ale explicitně nezakazuje diskriminaci žen, na něž odkazuje jako na závislé osoby či hospodyně a strážkyně rodinného krbu. V ústavě se praví, že islámské právo šaría je hlavním zdrojem zákonodárství a některá jeho ustanovení tak mohou vést k potlačování ženských práv v rodinném a dědickém právu.

Amnesty International opakovaně vyjádřila své obavy a vyzvala egyptské úřady k tomu, aby zaručily lidská práva všem svým občanům bez rozdílu pohlaví, etnického původu či náboženského přesvědčení, tak, aby dostála požadavkům právního státu, svobody, důstojnosti, rovnosti před zákonem a sociální spravedlnosti pro tuto i příští generace Egypťanů.

Během demonstrací proti ústavní deklaraci prezidenta Mursího v listopadu 2012 a u příležitosti druhého výročí egyptské revoluce čelily ženy opět útokům na káhirském náměstí Tahrír. Mnohé byly násilně odděleny od ostatních zúčastněných, obklíčeny skupinami mužů, kteří z nich strhali oblečení a odtáhli je stranou, kde na nich bylo pácháno sexuální násilí. Úřady v návaznosti na tyto útoky opět obvinily ženy. Příslušníci horní komory parlamentu vyjádřili přesvědčení, že si za nastalou situaci zúčastněné mohou samy, neboť se během protestů vmísily mezi muže. V médiích byly demonstrantky rovněž očerňovány a majitel jedné egyptské televizní stanice je dokonce označil za „ďáblice“, které „chodí na Tahrír, protože chtějí být znásilněny“.

 

Ženy v boji proti systému

 

Ženy v současné době nečekají, až se úřady probudí a budou konat v součinnosti s lidskými právy. Nečekají, až budou přizvány ke kulatému stolu, kde by jim byla nabídnuta spolupráce v oblasti reforem a lidskoprávních vztahů. Ženy se aktivizují v každém směru, který pokrývá otázku lidských práv. Zastávají funkce právniček, doktorek nebo aktivistek a zakládají iniciativy proti sexuálnímu násilí na ženách. Jsou činné na internetu a v médiích.

Amnesty International hovořila v Egyptě se sedmi ženami, které se aktivně zasazují za spravedlnost a lidská práva. Zde jsou jejich portréty:

 

Mary Danielová

MARY DANIELOVÁ (42)

 

Spravedlnost pro demonstranty, kteří přišli o život

„Pokud člověk bojuje za spravedlnost obecně, musí zároveň usilovat o spravedlnost pro každého jednotlivce.“

Mary Danielová se zúčastnila protestů u káhirské televizní věže Maspiro 9. října 2011, při nichž zahynul její bratr Mína a několik dalších křesťanských koptů rukou vojenské policie. Mary dnes bojuje za spravedlnost nejen pro svého zesnulého bratra, ale i pro ostatní oběti násilí v revolučním a porevolučním Egyptě. K nové ústavě se vyjadřuje skepticky. Tvrdí, že ženám nezaručuje žádná práva a nezastupuje názory obyvatelstva. K revoluci z roku 2011 dodává, že selhala, protože se její cíle nenaplnily. Navzdory všemu však jedním dechem dodává, že vše ještě není u konce, neboť revoluce ukázala na rozvíjející se sílu egyptských žen.

ENGÍ GHOZLÁNOVÁ

Boj proti sexuálnímu obtěžování a násilí

„Panuje tu tolik odporu proti jakékoli změně.“

Engí je jednou ze zakladatelů internetové iniciativy Mapa obtěžování (HarassMap), která od prosince 2010 dokumentuje případy a výskyt násilí na ženách. V listopadu 2012 stála u založení další pomocné sítě s názvem Operace proti sexuálnímu obtěžování či napadení (OpAntiSH/A). Věnuje se taky problematice násilí se sexuálním podtextem na náměstí Tahrír a pomáhá těm, kterých se tyto události dotkly. Engí věří, že násilí na ženách v Egyptě je koordinované a organizované a má za cíl ženy umlčet. Vyjadřuje velké zklamání ze současné ústavy, nicméně nebojí se budoucnosti a vyjadřuje odhodlání dále pomáhat obětem násilí a veřejně se angažovat.

AMÍNA AGAMÍOVÁ (42)

Ochrana žen a ohrožených osob před násilím

„Jsem hrdá na to, že jsem promluvila k sexuálním pracovnicím a zvýšila jejich povědomí o vlastních právech.“

Amína se vymanila z područí svého muže, který se na ní dopustil domácího násilí, ač věděla, že tímto činem podstupuje velké finanční a sociální riziko. Z této bolestné zkušenosti pramení její přesvědčení, že ekonomická samostatnost je pro ženy a jejich práva klíčová, neboť bez ní nejsou původci násilí schopny uniknout. V posledních deseti letech pracovala Amína navzdory osobním útokům a rizikům pro neziskové organizace, které se věnují ochraně práv lidí v ohrožení a vzdělávání k lidským právům pro rizikové skupiny, jako jsou sexuální pracovnice či lidé žijící s AIDS nebo nakažení HIV ze slumů. Na téma nové ústavy říká, že se nijak nezaobírá ženskou otázkou, jakoby ženy ani neexistovaly. „Když v revoluci připravíte zemi o mladé lidi, připravíte ji o budoucnost. Je to prosté,“ dodává s povzdechem. „Současná situace je velice složitá.“

 

Azza Hilál Ahmad Sulejmánová

AZZA HILÁL AHMAD SULEJMÁNOVÁ (49)

 

Spravedlnost pro demonstranty, kteří byli zraněni

„Překážkou ke spravedlnosti je její vlastní nepřítomnost.“

Azza, mezinárodně označována za ‚ženu s červenou kapucí‘, utrpěla zlomeninu lebky a zůstala týden v komatu poté, co na ni v prosinci 2011 zaútočili vojáci. Stalo se tak proto, že se pokusila bránit jinou ženu, kterou bili a vláčeli ulicí Káhiry s odhaleným spodním prádlem. Zpočátku byla zranění tak bolestivá, že ji budila ze spaní a přiváděla k mdlobám. Velice ji pomohla rodina a přátelé, včetně muže, se kterým se později zasnoubila. Budoucí ženich byl však půl roku nato zastřelen během protestů u ministerstva obrany. Azzu události nedokázaly zlomit a dnes se věnuje kampaním za spravedlnost pro všechny, kteří byli během povstání zraněni či usmrceni egyptskými bezpečnostními složkami. Pokud jde o ústavu, označuje Azza Muslimské bratrstvo za zodpovědné z pokusu zrušit veškeré svobody. Tvrdí, že osobně naději a boj za spravedlnost nikdy nevzdá, protože člověk má práva jen tehdy, když si je vybojuje.

MANÁL TÍBÍOVÁ (44 let)

Ochrana práva na bydlení

„Očekávám brzký útok na lidskoprávní organizace.“

Čtyřicátnice Manál má šestnáctiletého syna a stojí v čele Egyptského centra pro právo na bydlení. Do září 2012 byla členkou Ústavodárného výboru, na tuto pozici však rezignovala. V době, kdy Amnesty International měla pobočku v Egyptě, spolupracovala mladá Manál rovněž s ní. Nyní se zabývá případy nucených vystěhování lidí ve slumech a zasazuje se za právo na bydlení. Ohledně ústavy Manál odhaduje, že nebude mít žádný vliv na práva žen a jejich zastoupení v politice, nicméně zůstává optimistkou, neboť protirežimní odpor bude podle ní sílit a mladá generace se zasadí o potřebné změny.

ÁJŠA AMÍNOVÁ

Ochrana homosexuálů, leseb, bisexuálů a transgender osob

„Pocit svobody a přijetí na náměstí Tahrír mi dodal naději.“

Pod pseudonymem Ájša Amínová se skrývá žena, která od roku 2007 buduje neformální online síť zabývající se ochranou práv leseb, gayů, bisexuálních a transgender osob (LGBT) kteří čelí v Egyptě četné diskriminaci, předsudkům a ohrožení. Ájša je lesba a říká, že pro svou sexuální orientaci nemůže veřejně působit pod svým skutečným jménem. Považuje za velké štěstí, že rodina i příbuzní její orientaci částečně přijali, i když ji považují za přechodnou záležitost, kterou lze léčit, a doufají, že Ájša časem změní názor. Mnohé rodiny totiž své potomky v takových případech ponechávají v domácím vězení, posílají do psychiatrických léčeben nebo je přinutí uzavřít sňatek s opačným pohlavím. Ájša podotýká, že egypští gayové a lesby pak často volí možnost, kdy dva páry vstoupí v manželství a pak v praxi žijí s tím druhým či tou druhou. Jejím snem je proto vytvořit síť domů, kde by LGBT osoby našly ochranu před pronásledováním a mohly svobodně žít podle svých představ. Také chce rozjet poradenskou sít pro ty, kteří se pro svou orientaci potýkají s problémy či otázkami. Věří, že až se změní uvažování řadových Egypťanů nejen v této otázce, promění se i forma vlády v zemi, což považuje za dlouhodobý cíl.

 

Azza Sulejmánová

AZZA SULEJMÁNOVÁ

 

Ochrana žen, které se staly obětmi násilí

„Pesimismus je luxus, který si jednoduše nemůžeme dovolit.“

Čtyřicátnice a matka dvou synů Azza se ve své práci zaměřuje na boj proti násilí na ženách a na pomoc těm, které násilí přežily. Založila Centrum pro právní asistenci egyptským ženám se sídlem v Gíze, kde se rovněž nachází azylový dům. Je také koordinátorkou Koalice feministek, věnuje se vzdělávání k lidským právům a popularizaci interpretace práva šaría v souladu s lidskými právy, zvyšování lidskoprávní gramotnosti a práci v oblasti trestných činů ze cti. Azza považuje za hlavní problém egyptských žen nedostatek finančního zabezpečení a útlak pramenící ze sociálních tabu či patriarchálních předsudků. Ženy podle jejího názoru obecně přestaly věřit ve spravedlnost, proto nadále snášejí násilí vůči své osobě. Ústava dle ní zdaleka nesplnila svou úlohu, neboť navzdory slibům nepozvedla práva žen a koptů. Práva žen byla namísto práv občanských spojena s náboženstvím a namísto toho, aby stát ženy hájil, s nimi nakládá jako s viníky. Podotýká však současně, že revoluce z ledna 2011 podpořila hlas žen vypovídat třeba o násilí ve věznicích, přestože je ženám neustále vyhrožováno, a tvrdí, že strach v očích žen vystřídala odhodlanost.

25.7. 2008, Bahrajn

Silvie Burjanková

Třikrát vyřčená nebo v textové zprávě poslaná věta "Zapuzuji tě" umožňuje muslimským mužům právoplatný rozvod se svou manželkou. Ženy proti tomu ale protestují a usilují o lepší práva. Informovala o tom agentura DPA s odvoláním na list Gulf Daily News vycházející v bahrajnském hlavním městě Manáma. Smskové rozvody se v arabských zemích v okolí Perského zálivu těší velké oblibě a dosahují už téměř extrémů. Obhájkyně ženských práv proto začaly hledat způsob, jak proti zmíněným postupům bojovat. Přestože muslimskému muži stačí k rozvodu jen třikrát zopakovat "zapuzuji tě", v případě, že se chce rozvést žena, potřebuje k tomu soudní rozsudek. Na ten mohou ale muslimky v některých státech čekat i několik let.

Při příležitosti Mezinárodního dne žen organizace Social Watch připomíná, že ženy a dívky po celém světě nadále zůstávají znevýhodněnou většinou. Podle Social Watch se nepodařilo navzdory mezinárodním závazkům a tzv. „Rozvojovým cílům tisíciletí" výrazněji posílit ekonomické postavení žen ve společnosti. Organizace také upozorňuje na fakt, že nejenom v rozvojových zemích se děje neustálé násilí na ženách.

Social Watch přináší znepokojivé údaje, podle kterých v celosvětovém měřítku tvoří ženy 70 % všech lidí žijících v chudobě. „Ačkoli odpracují 2/3 všech pracovních hodin a vyprodukují polovinu potravin, vydělají jen 10 % světových příjmů a vlastní pouhé 1 % světového bohatství! Průměrně vydělají polovinu toho co muži. Ženy nejsou spravedlivě zastoupeny v rozhodovacích mocenských pozicích – průměrně jich v politice působí 20 %," stojí v tiskové zprávě organizace.

Marcela Adamusová z Fóra 50 %, členské organizace koalice Social Watch, se pro novináře vyjádřila, že se zdaleka se nejedná jen o problém tzv. rozvojových zemí. „V indexu genderové rovnosti GEI dosáhla Česká republika 73 bodů ze 100, což ji v mezinárodním srovnání řadí do spodní části žebříčku zemí s vyšší mírou nerovnosti mezi ženami a muži. Nejhůře si vedeme v oblasti podílu žen na moci. Ženy doplácejí na škrty v sociální oblasti a jejich ekonomickou situaci dále zhoršuje i to, že přístup na trh práce jim komplikuje nedostatek školek a flexibilních úvazků," dodává Adamusová

Podle organizace jsou neradostné i statistiky věnované násilí na ženách. Každá třetí žena na naší planetě zažije během svého života zmlácení či znásilnění. 100 – 140 milionů dívek a žen ročně podstoupí ženskou obřízku. Každou minutu zemře dívka či žena při porodu.

Na závažnost genderových nerovností poukazují již výše zmíněné Rozvojové cíle tisíciletí – závazky, ke kterým se přihlásily státy OSN na Summitu tisíciletí v září 2000. Patří mezi ně odstranění extrémní chudoby, posílení role žen ve společnosti, omezení dětské úmrtnosti, zpřístupnění základního vzdělání pro všechny chlapce a dívky atd. Jak však upozorňuje každoročně aktualizovaná zpráva mezinárodní koalice Social Watch, ačkoli mají být cíle tisíciletí splněny již do roku 2015, v některých oblastech dochází jen k minimálním změnám.

17.8. 2008, Abuja

Silvie Burjanková

"Neberte si ze mě příklad" vzkazuje ostatním mužům čtyřiaosmdesátiletý Nigerijec Muhammad Ballu Abubakar. Někdejší učitel a muslimský kazatel má totiž 86 právoplatných manželek, s kterými má nejméně 170 dětí. Informoval o tom britský zpravodajský server BBC. Muž tvrdí, že ho ženy vyhledávaly kvůli jeho léčitelským schopnostem. Abubakar svatbu s nimi vnímal jako znamení od boha. Četnost jeho svatebních obřadů se ale moc nezamlouvá islámským úřadům v Nigérii, které jeho rodinu přirovnávají k sektě.

Afghánské ženy musejí chodit na veřejnosti zahalené

Z Afghánistánu bylo od počátku bombardování spojenci slyšet jen velmi málo ženských hlasů. Je tomu tak proto, že tamní společnost je takřka výhradně mužská. Jak se ale žije ženám na severu Afghánistánu pod vládou opoziční Severní aliance? Lépe než pod Talibanem?

Ženy v severoafghánském městě Khodja Bahouddin jsou nejnápadnější svou nepřítomností. Dnešek je dnem trhu a kolem dřevěných stánků na spadnutí je frmol. Všude je plno mužů prodávajících otlučené zelené melouny nebo židle vyrobené ze starých beden na munici. Všichni prodávající i všichni zákazníci jsou muži.

Svět viděný úzkou šterbinou

Mimo tržiště občas projde nějaká žena, anonymní ve svém zahalení od hlavy až k patě, obleku nazývaném burkha, který ponechává jen úzkou štěrbinu pro výhled očí.

Burkha bývá přirovnávána k neforemnému pohřebnímu hábitu

V tomto městě řízeném protitalibanskou Severní aliancí, zakázal místní guvernér ženám přístup na trh. Je, jak se dovídám, tradicionalistou. Po setmění, tedy krátce po páté hodině, se v prašných ulicích nenachází už vůbec žádná žena. Takže kde jsou a co si myslí o tom, co se děje v jejich zemi?

Všechny žádosti potrhlých západní novinářů o rozhovor se ženami byly zatím slušně odmítány. To není možné, bylo nám řečeno, zdejší ženy s žurnalisty nemluví. Fahima Morodi je jedinou výjimkou. Je to pěkná žena kolem třicítky s tmavě hnědýma očima, vedoucí jediného ženského centra v této provincii. Centrum, založené francouzskou humanitární organizací ACTIT, je jediným místem ve městě, kde ženy smějí pracovat mimo svůj dům.

Centrum leží na konci dírami poseté cesty na kraji města - obehnané vysokými zdmi. Bránu střeží starý muž, který si nás podezíravě měří, když nás pouští dovnitř. K mému překvapení žádná žena uvnitř areálu nenosí burkhu; jen zářivé šátky přes volně padnoucí košile a kalhoty.

Islám vzdělání žen zakazuje

Zahalení afghánských žen je dovedeno k dokonalosti - mnohé nosí obuv bez otevřené špice

Fahima nás přivítala plynnou ruštinou. Těsně předtím, než se rozpadl Sovětský svaz, vystudovala ekonomii na univerzitě vMoldavsku. Když mi vypráví, jak tam potkala svého muže, také afghánského studenta, široce se směje. Její rodina byla natolik liberální, že jí dovolila vdát se za muže podle její volby. To je zde absolutně neobvyklé. Po patnácti letech manželství mají sedm dětí, což je průměrný počet ve většině afghánských rodinách. Další dítě by už Fahima nechtěla, ale nemůže s tím příliš dělat - antikoncepce zde neexistuje.

Zatímco hovoříme, v zadní místnosti spolu mluví několik žen; jejich ruce se rychle pohybují nad pradávnými dřevěnými šicími stroji. Téměř všechny jsou vdovy, jejich muže zabil Taliban. Zde nacházejí jedinou příležitost, jak uživit své děti. Za ušití pěti šatů denně dostane každá pět kilo pšenice. Fahima ale věří, že v centru dostávají víc - formou vzdělání, kterého se jim nikdy nedostalo.

	Pouze patnáct procent afghánských žen umí číst a psát.

Pouze patnáct procent afghánských žen umí číst a psát. Vzdělání pro dívky bylo vždycky prioritou pouze elityve větších městech, jejíž příslušníci přijímají životní styl Západu. Proto Soraya Mokhtar učí vdovy za zdmi centra dvě hodiny denně arabskému písmu z velké a ošuntělé učebnice. Soraya mluví jemně, ale názory má pevné. Taliban dělá chybu, říká, když zakazuje ženám vzdělání. Islám to dovoluje a ženy to potřebují, aby mohly učit své děti. Čtení a psaní ovšem není jediné, co se tu ženy učí. Odpoledne přichází další učitelka.


Životní podmínky na severu Afghánistánu jsou tvrdé

Fawzia vyučuje zdraví a hygienu - většinou s pomocí obrázků namalovaných na bavlněné látce. Ukazuje ženám, jak udržet potraviny čisté, jak je bránit před hmyzem, anebo jak rozpoznat dětské nemoci. Každé čtvrté dítě umírá v této zemi dříve, než oslaví páté narozeniny.

Nenávist vůči Talibanu

Nemocnice dole v ulici je sofistikovanou hliněnou stavbou a její lékaři se právě musejí bezmocně dívat na to, jak jeden z pacientů pomalu umírá na vyléčitelný typ rakoviny; zde nemohou udělat nic. A právě v té nemocnici pracuje manžel Fahimy. Zeptala jsem se jí, jestli je život ženy pod vládou Severní aliance vůbec lepší než pod vládou Talibanu. Zažila totiž obojí, byť uprchla z Kábulu krátce poté, co se Taliban ujal moci.

	V den kdy se vrátím do Kábulu odhodím roušku a budu oslavovat, říká Fahima.

Fahima mlčí a pečlivě přemýšlí. Nenávidí Taliban, říká, nenávidí to, co udělali její zemi. Ale nenávidí také burkhu, kterou musí všechny ženy v tomto městě nosit, kdykoli opustí vlastní dům. Pak se na mne Fahima podívá a znovu se usměje. V den, kdy se vrátím do Kábulu, zahodím roušku a budu oslavovat. Teď se smějí i ostatní ženy.

Většina z nich je odsud z venkova na severu. Jejich manželé trvají na tom, aby burkhu nosily. Kdyby tak nečinily, říkají, zostudily by celou rodinu. Fahima přikyvuje. Její nejstarší dceři je čtrnáct. Tento rok se oficiálně stane dospělou a to znamená, že bude muset chodit v úplném zahalení. Nenávidí to, říká Fahima. Je to prý velmi těžké, takto otřást dětskou svobodou. Její dcera již dokonce obdržela několik nabídek k sňatku od místních rodin. Ale Fahima chce, aby dcera ještě počkala. Doufá, že i ona by mohla získat universitní vzdělání. Ale to vše záleží na tom, co bude dál.

Život pod Talibanem očima dítěte

Pokud bude Taliban poražen, možná se Fahima přestěhuje s celou rodinou zpět do Kábulu; možná se ženy budou moci opět vzdělávat, možná budou moci pracovat - alespoň ve velkých městech.

Je pět hodin odpoledne a šicí stroje náhle zmlknou. Je čas jít domů připravit jídlo pro rodinu. Fahima, Soraya a Fawzya si s povzdechem oblékají burkhy a kráčí k bráně. Než se brána otevře, připraví si roušky, aby si je natáhly přes hlavu. Těsně předtím, než jejich tváře zmizí, naposledy se na mne usmějou. Ženy plné života, se kterými jsem strávila celý den, se změnily v mlčící stíny.

25.8. 2008, Irák

Silvie Burjanková

Irácké policii se dobrovolně přihlásila třináctiletá dívka, která byla připravena k sebevražednému útoku. V tu chvíli na sobě stále měla vestu s výbušninami, kterou policisté museli opatrně sundat. O nedělním incidentu, který se odehrál severně od metropole Bagdádu v Bákubě, informovala agentura Reuters. Zatím není jasné, jestli si vestu dívka oblékla na nátlak někoho jiného nebo dobrovolně. Počet severažedkyň v poslední době v Iráku vzrůstá. V červenci se v davu účastníků pouti v Bagdádu odpálily tři útočnice a připravily tím o život téměř 30 lidí.

Zeptali jste se někdy sami sebe, odkud pochází zlato, ze kterého je třeba váš snubní prsten nebo součástky ve vašem notebooku? S velkou pravděpodobností pochází také z nelegálních dolů, kde v bídných podmínkách pracují i děti. V Ghaně jsou takových dolů stovky.

Dvanáctiletá Salamatu nese na hlavě těžkou plechovou nádobu s plastovými sáčky s vodou, které na ostrém slunci prodává za pár drobných dělníkům. Přes hluk ani není slyšet, kolik si za občerstvení říká. Na dece spí její mladší bráška – vypadá, jako by si na řev strojů, prach a ostré slunce už zvykl. Děti doprovází svoji matku do práce a prodejem vody se snaží přilepšit rodinnému rozpočtu.

Takhle se v Ghaně zbohatnout opravdu nedá. "Otec jim umřel, a tak na školu ani nemůže pomyslet," říká její starší kamaráda, která také nosí na hlavně litry vody a ještě má na zádech v šátku uvázané miminko. "Navíc tu býváme od pěti hodin ráno do šesti do večera, dokud tu jsou těžaři," dodává.

V dole pracuje i matka Salamatu. Zrovna tlačí kusy mokrého jílu do stroje, v řídké nadrcené hlíně pak bude hledat drobná zrníčka zlata. "Nemáme otce, a tak musím vydělat něco i já. Od svých osmi pracuji v galamsey," svěřuje se lámanou angličtinou Salamatu. Galamsey znamená "sebrat a prodat" a výraz označuje tisíce malých povrchových dolů, jako tento, který leží asi dvě hodiny jízdy od města Kumasi. Vznikl před rokem jako "vedlejší produkt" nedalekého obřího dolu, kde těží americká globální firma.

Ilegální povrchové doly vznikají napříč celou Ghanou v blízkosti oficiálních dolů nebo řek. Od roku 2008 se zdvojnásobila cena zlata a v Africe, Asii a Střední Americe odstartovala další vlna zlaté horečky. Mezinárodní nezisková organizace Solidaridad tvrdí, že v Ghaně v těžařství pracuje přes jeden milion lidí a zajistí tak 30 procent zisku z národního exportu.

Rakovina z toxické rtuti

Registrovaných malých dolů je podle Solidaridad 600, v zemi je ale násobně více těch nelegálních. Tisíce pracovníků jsou děti, které stejně jako Salamatu často nedokončí ani základní školu. Používají nebezpečné nástroje, chemikálie, obstarávají celodenně jídlo a pití pro dělníky. Těžba je zdaleka nejnebezpečnější formou dětské práce. Kromě závalů, udušení a úrazů jsou děti vystaveny i otravám těžkými kovy.

Výzkumy prokázaly, že děti pracující v dolech mají v moči až desetinásobek a v krvi až stonásobek povolené hladiny rtuti. Trpí tedy těžkou otravou, což má za následek vážné postižení nervového systému, selhání ledvin nebo i smrt.

"Chceš vidět zlato?" ptá se mě usměvavý kluk. Když kývnu, tak začne obracet kapsy. Z kapesníku opatrně vyndá miniaturní kousek žluté hmoty. Není větší než půlka pšeničného zrna. Ernestovi je 19 let, nebo to alespoň tvrdí. Těží tu i mladší chlapci, což Ernest nepopírá: "Ti, kterým ještě nebylo osmnáct, tak ti si tady vydělávají zhruba stejně," říká.

Rychlé peníze a prostituce

V dolech bují prostituce, prodávají se zde i dvanáctileté dívky. "V dolech je velkým problémem zvýšená nákaza virem HIV, což také nasvědčuje obchodování se sexem," říká Wilbert Petty Brentum.

To potvrzuje i Pavla Jebili Začalová, koordinátorka kampaně Stop dětské práci z Člověka v tísni: "Problém vysoké míry dětské prostituce mezi horníky a těžaři je rozšířený zejména v neformálních, maloplošných dolech. Výzkum v tanzanské těžební oblasti Mirerani například ukázal, že až dvě třetiny mladých dívek se těžařům prodávají občas a celá pětina se tak živí na plný úvazek. Často nejde o peníze, ale odměnu ve formě jídla nebo oblečení."

Povrchové doly také devastují místní přírodu, toxická rtuť nevratně znečišťuje vodu a půdu. Vytěžené zlato nezůstává většinou v Ghaně. Dělníci, jako je Ernest a Yusif, ho prodávají místním překupníkům za 20 až 60 procent reálné výkupní ceny. Ti pak drahý kov prodají západním společnostem. "Nikdo ale pořádně neví, kde zlato končí. S velkou pravděpodobností těžaři včetně dětí pracují pro to, aby fungovaly notebooky a mobilní telefony prodávané také v Evropě," vysvětluje Bentum.

Dětské horníky ohrožuje hluk, prašné prostředí, ale hlavně chemikálie. "Při těžbě zlata se využívá rtuť. Je vysoce toxická a usazuje se v těle. Způsobuje onemocnění kůže, leukémii, rakovinu atd. Navíc proniká do vody a půdy a místní ji konzumují třeba v rybách," popisuje nebezpečí Wilbert Petty Brentum z ghanské pobočky Solidaridad. Ta se mimo jiné snaží zlepšovat podmínky v ilegálních dolech.

Například usiluje o to, aby těžaři používali ochranné pomůcky. Ernest nemá pořádné boty, je svlečený do půl těla a o rukavicích, špuntech do uší nebo helmě se mu ani nezdá. "Je to moje první práce. Až si vydělám peníze, tak chci dokončit střední školu a začít s podnikáním. Chtěl bych prodávat mobilní telefony," říká Ernest, který si prý v přepočtu vydělá asi 150 korun denně.

Férové zlato

Organizace Solidaridad se snaží povrchové doly zformalizovat, propojit je přímo s evropskými trhy a přesvědčit západní firmy, aby informovaly své zákazníky o dodavatelských řetězcích. V současnosti sice existuje etické zlato se známkou Fairtrade a Fairmined, ale tvoří jen velmi malý zlomek na trhu. Je přitom jen o zhruba 10 procent dražší než běžné zlato.

"Poptávka po certifikovaném zlatu je, ale zatím se takové těží jen v Latinské Americe. Podle našich odhadů bude za 15 let na trhu jen asi 5 procent certifikovaného férového zlata. Máme před sebou ještě hodně práce," říká Wilbert Petty Brentum. Zda bude ekologicky a eticky těžené zlato k dostání také v České republice, závisí do značné míry na každém z nás.

"Pokud se budeme ve zlatnictvích a obchodech s elektronikou ptát, odkud je použité zlato a jak firma zaručí, že je netěžily děti, dříve či později se to odrazí v nabídce, tak jako například ve Velké Británii. Do certifikace pak bude zapojeno i stále více afrických dolů," dodává Pavla Jebili Začalová.

25.9. 2008, Saúdská Arábie

Silvie Burjanková

Matka požádala soud v Saúdské Arábii, aby rozvedl její osmiletou dceru. Tu bez jejího vědomí provdal její manžel za padesátníka. Případ bude řešit soud v provincii Kásim, kde také došlo k podpisu svatební smlouvy. Osmiletá manželka zatím o svém sňatku ani neví.

Uzbekistán...Dnes téměř třicetimilionová země, která populačně i ekonomicky významně roste. Uzbekistán je dnes sedmým producentem bavlny na světě a jejím pátým největším vývozcem. Úspěchy slaví i při obchodování s pšenicí a dalšími komoditami. Proč se tedy obyčejní Uzbekové mají hůře než před lety? A proč ještě v roce 2010 na polích s výdělečnou bavlnou pracovaly statisíce dětí ve věku 5–14 let?

Uzbekistán dlouhodobě náleží k největším producentům i exportérům bavlny, a to i přesto, že klima je zde převážně suché a nehodí se pro intenzivní zemědělství. Pěstování bavlny se zde masivně rozšířilo během 20. století, díky rozsáhlé síti závlah i do pouští a polopouští. Tyto zásahy však vedly k degradaci půdy a vysychání řek.

Nejkřiklavějším se stal příklad dnes už téměř zmizelého Aralského jezera, v jehož širokém okolí došlo k silné kontaminaci životního prostředí, a které v současnosti zaujímá pouze 15 % původní rozlohy. Menší publicitu, avšak srovnatelně negativní dopad, má celkové zasolení půdy v zavlažovaných oblastech a zmíněná silná degradace půdy.

Aralské jezero bylo dříve důležitým ekosystémem a původně proslulo rozvinutým rybářstvím. Většina ryb však vyhynula. V oblasti také lovila velká rybářská flotila, která zásobovala rozsáhlou síť továren na zpracování ryb. Odtud úlovky putovaly i do vzdálených částí Sovětského svazu, včetně hlavního města Moskvy. Po výrazném odvodnění jezera sovětská vláda plánovaně stěhovala zdejší rybáře ke Kaspickému moři a k Baltu. Lodě, jež nebyly prodány nebo sešrotovány, dodnes vězí ve slaniskách bývalého jezera.

Nicméně hrozba nedostatečného množství vody, jejíž kvalita především na dolním toku Amudarji a Syrdarji v uplynulých desetiletích poklesla, má v současnosti i některé pozitivní důsledky. Uzbekistán se musí více zamýšlet nad tematikou vodního hospodářství, a to představuje velkou změnu oproti dlouholetému období nerozumného plýtvání. Ve Ferganské kotlině, kde leží srdce uzbeckého bavlnářství, se pod hrozbou budoucího nedostatku podařilo snížit spotřebu vody při zavlažování až o 40 %.

BAVLNU SKLÍZÍ DĚTI, UČITELÉ I ZDRAVOTNÍCI

Vedle devastace životního prostředí jsou uzbecké bavlníkové plantáže kontroverzní i z jiného důvodu. A tím je dětská práce. Přestože uzbecká ústava zakazuje dětskou práci, statisíce dětí byly dlouhodobě nuceny pracovat na bavlníkových plantážích za velmi nízkou anebo žádnou odměnu. Teprve nedávno došlo k nečekanému zlepšení. Od roku 2007 nadnárodní výrobci značek jako H&M, Marks and Spencer, Levi´s nebo Tesco odmítali být spojováni s bavlnou pocházející z Uzbekistánu a začali se více zajímat o původ bavlny, která procestuje celý svět, než vznikne tričko nebo kalhoty. Výrobci oděvů důsledně bojkotovali uzbeckou bavlnu a Uzbekistánu nezbyla jiná možnost, než dětskou práci na plantážích zakázat. To se definitivně stalo až na počátku loňského roku, zato vcelku účinně. Podle nezávislých pozorovatelů pracovalo při sklizni v roce 2012 jen minimum dětí.

Dětská práce se tedy v současnosti výrazně omezila. Nemělo by se však zapomenout na dlouholetou praxi v uzbeckém bavlnářství, kdy přes milion dětí muselo každoročně nastoupit tvrdou dřinu na bavlníkových plantážích. V období sklizně tak zmeškaly dva až tři měsíce školní docházky. Ostatně školy zůstávaly zavřené a učitelé taktéž odjeli na pole, aby dohlíželi, zda děti plní denní kvóty anebo se rovnou připojili ke sklizni spolu s dalšími státními zaměstnanci. Místní děti se po skončení prací vracely domů, žáci ze vzdálenějších oblastí nocovaly v improvizovaných ubytovnách v blízkosti farem anebo paradoxně i ve školních třídách, kde v období sklizně neprobíhala výuka. Podmínky v ubytovacích prostorách byly zpravidla špatné, dětem nebyl zajišťován dostatečný přísun potravin a často pily vodu určenou na zavlažování.

S podobnými podmínkami se dnes potýkají dospělí pracovníci, kteří nahradili využívané děti při pletí plantáží a sbírání bavlny během podzimní sklizně, která trvá od počátku září do konce října. V některých ubytovacích zařízeních není zavedena elektřina, chybí nábytek, dveře a výplně v oknech.

Děti často zůstávaly po dlouhodobé práci na farmách vyčerpané a nemocné. Životní podmínky dětských, ale také současných dospělých pracovníků vedou k nárůstu chronických onemocnění zahrnujících střevní potíže, onemocnění dýchacích cest, meningitidu či hepatitidu. Během dlouholeté práce dětí se taky velmi rozšířila podvýživa.

SKLIZEŇ JAKO KOLEKTIVNÍ POVINNOST

Nesplnění denní kvóty přitom znamenalo a znamená výhrůžky, tělesné tresty či reálnou hrozbu vyloučení ze školy nebo ze zaměstnání. Dospělí musí zbytek bavlny odkoupit od místních, pokud nedosbírají přísnou denní kvótu. Sklizeň představuje v Uzbekistánu kolektivní povinnost – produkční řetězec sovětského střihu je pevně v rukách státu, jenž kontroluje produkci i export a nutí místní obyvatelstvo k otrocké práci.

Nedostatek pracovních sil tak uzbecká vláda vyřešila po svém. Sklizně se stále musí účastnit učitelé (tím pádem žáky, kteří nyní nemusejí sklízet, často nemá kdo učit), drobní obchodníci, někdy i svatebčané nebo truchlící pozůstalí, které vládní úředníci nachytají při „podezřelém shromažďování". V roce 2012 se objevil nový trend, kdy je na bavlníkové plantáže povinně posílán zdravotnický personál, včetně specializovaných lékařů. Vláda totiž určila, že každá správní oblast v Uzbekistánu musí vyčlenit 330 zdravotníků na sklízení bavlny. Pacientům se tak mnohdy nedostává lékařského ošetření, protože lékaři a zdravotní sestry odjeli „na bavlnu".

SLOVO ZÁVĚREM

Novodobý Uzbekistán významně hospodářsky roste. Děje se tak ale na úkor devastace životního prostředí a zisky z obrovského množství produkované bavlny se zjevně neodrážejí v růstu životní úrovně zdejších obyvatel. Po zásahu výrobců bojkotujících uzbeckou bavlnu se dětská práce v Uzbekistánu výrazně omezila. O to více jsou však k práci nuceni jejich rodiče, učitelé, policisté, lékaři a další státní zaměstnanci.

25.8. 2008, Somálsko

Silvie Burjanková

Po dvou dnech se konečně podařilo zjistit totožnost dvou zmizelých novinářů v Somálsku. Jedná se o australského reportéra Nigela Brenana a kanadskou novinářku Amandu Lindhoutovou. Unie somálských žurnalistů tvrdí, že byli uneseni spolu se somálským zpravodajem a jejich řidičem.

Informačně vzdělávací sekce Člověka v tísni přináší publikaci o dětské práci, v níž můžete najít různé rozhovory a články na toto téma.
Nahlédnout můžete zde:

http://www.rozvojovka.cz/publikace/14-detska-prace-priciny-souvislosti-dusledky-a-reseni.htm

3.9. 2008, Islamabád

Silvie Burjanková

Postřelení a následné zakopání žen je spravedlivým činem. Tvrdil to Israr Ullah Zehrí. Důvodem takového trestu bylo neuposlechnutí žen, které se rozhodly vybrat si svého manžela samy. Organizace Human Rights Watch uvedla, že ženy ještě dýchaly, když jejich těla zahazovali hlínou a kamením.

Kdejaký cestovatelský harcovník bez velkého mudrování zařadí Etiopii mezi nejkrásnější země afrického kontinentu. Není divu. Šplhat zde můžete po čtyřtisícovkách, milovníci historie si smlsnou na dechberoucích památkách Gondaru či Lalibely a dobrodruzi si mohou zajet na jih okouknout “talířáky”. Jedná se o pradávný kmen mursiů a surmů, jejichž rty pro jedny krášlí, pro druhé hyzdí hliněné talířky ve rtech požehnaných velikostí. Ale nenechme se uchlácholit. Etiopie je také zemí nesmírné chudoby, s vysokým procentem HIV pozitivních lidí a stále trpí nízkou úrovní vzdělanosti. Více než polovina populace nad 15let neumí psát ani počítat. A právě s těmito fakty se pojí nechvalné prvenstvní v obchodování s dětmi.

V temném pidikrcálku s oprýskanými zelenými zdmi se krčí tři dívčí postavy. Co chvíli se přehrabují v natrhlé kapsičce na šminky a vytahují z ní propriety ke zkrášlení. “Líčení musí být výrazné, víc tahá zákazníky”, upozorňuje nás šestnáctiletá prostitutka Hiwot Tadefe a úpěnlivě dává pozor, aby jí z hlavy nespadl velký černobílý šátek. “Jeden zákazník jí rozbil hlavu kamenem”, reaguje na její počínání patnáctiletá Mekdes Girme a soucitně jí hladí po hlavě. Hiwot jen protáhne rty do odevzdaného výrazu. Šlape už dva roky, takže je zvyklá na ledacos. Stejně jako o dva roky starší Martha, kterou před pár měsíci kumšaft zmlátil tak, že se domů musela skoro doplazit. Potemnělé ulice Addis Abeby holt nejsou pro dámičky.

Trojice dívek patří mezi děti, které se staly oběťmi obchodu. Podle výzkumu Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) se jen v Etiopii prodá okolo 20 000 dětí ročně nejčastěji ve věku od 8 do 14 let. Linka obchodu vede z vesnic do velkoměst, ale mnohdy překračuje hranice státu a směřuje na Blízký východ, především do Libanonu, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Tam putují nejčastěji ženy a dívky, které končí jako pomocnice v domácnosti nebo jako prostitutky. Ty, co zůstávají v zemi, nejčastěji pracují v tkalcovských dílnách, menších továrnách, na plantážích, velkých farmách nebo jako pomocníci v obchodech. Děvčata jsou obvykle prodány jako služky.

ŽIVOT MALÉ PROSTITUTKY

Mekdes pochází z Gondaru. Do hlavního města jí v necelých třinácti letech nalákala kamarádka, která jí slibovala úžasné výdělky. Rodiče s návrhem nadšeně souhlasili. Nejprve hlídala děti v bohaté rodině, ale z babysitterky se nakonec stalo děvčátko pro všechno. ”Nedalo se to vydržet”, znechuceně vzpomíná Mekdes a při tom si lascivně namotává žvýku na špinavý prstík, “tak jsem prostě zdrhla a začala šlapat.” Jak shodně všechny tři dívky vyprávějí, nejhorší jsou první dny. Zákazníci nejrůznějších věků a profesí se často k dívkám chovají příšerně. “Pořád chtěj sex bez kondomu a divný polohy”, vkládá se do rozhovoru nejzkušenější Martha napadající na jednu nohu, což však naprosto zastírá její půvabně jemný obličej, “když je odmítneš, jsou schopný tě dost zmlátit.” Cožpak nemají u nikoho zastání? “Prosim tě, když jsi jednou na ulici, každej tě bere jako něco míň,” znechuceně reaguje na mou otázku Mekdes, “a zrovna policajti, který by nás měli chránit, s námi chodí nejčastěji.” Jak se později dozvídám od sociální pracovnice organizace Člověk v tísni, Terezy Porybné, která zde pracuje na misích spojených především se vzděláním, v Etiopii je obchod s dětmi sice ilegální, ale bohužel společensky tolerovaný. “Místní vláda ratifikovala řadu mezinárodních konvencí na ochranu dětí, přijala zákony, které umožňují překupníky s lidmi tvrdě postihovat, ale v praxi bohužel nemají policisté dostatečnou kapacitu na odhalování těchto případů, stejně jako soudcům a prokurátorům chybí dostatečná zkušenost.”

Stejně jako Hiwot, většina prodaných dětí přichází z velmi chudého a nevzdělaného jihoetiopského venkova. Lidé na vesnicích vnímají dětskou práci jako něco zcela normálního a nutného ke správnému chodu rodiny. Proto se rodiče na obchodu svých dětí často sami podílí a když ne přímo oni, tak alespoň jejich příbuzní. Očekávají, že ve městech se ratolesti naučí nejen řemeslu, ale dostanou patřičné vzdělání a za nějakou dobu se vrátí domů. V jejich naivní představě je ujišťují překupníci, kteří zaplatí za dítě 10-20 birrů (14-28 korun) a u zaměstnavatele pak požadují procenta z platu malého otroka. Hiwot překupníka nezažila. Do Addis Abeby přijela s tetou, aby jí pomáhala v domácnosti. Rodičům zaplatila nějaké drobné a dušovala se, že dítěti pomůže k důstojnějšímu životu. “Koupila si me jako služku. Pořád na mě jen křičela a dávala mi čím dál tím víc práce,” rozčiluje se Hiwot, “Kamarádka mě přemluvila, abych zkusila sex byznys, tak jsem u toho zůstala až doteď. Víc bych nikde nevydělala.” Otázku peněz řeší dívky pořád dokola. Musí zaplatit určité procento Marthě za nechutný kamrlík, který si za vyděračských 300 birrů (cca 420 korun českých) měsíčně pronajímá od místního vydřiducha. Výdělek za sexuální radovánky se pohybuje v rozmezí od 15-25 birrů (21 – 33 českých korun) a v průměru se nechají zlákat dva klienti za den. O jídlo dívkám nejde, důležité je mít na silné cigarety a čat, místní stimulační drogu nabuzující lehkou euforii. Dívkám prý pomáhá tlumit časté pocity zoufalství.

CESTA Z PEKLA

Sehnat sofistikovanější druh práce není nic jednoduchého. “Už několikrát jsem chtěla odejít, hlavně když mi nějaký zákazník nezaplatil nebo jsem od něho chytla nemoc,” říká Martha, kterou na ulici prodala přímo její babička, “ale nejde to. Všichni v okolí ví, co dělám, takže by mě jen tak někdo nezaměstnal.” I kdyby dívky zmizely někam do utajení, práce v lepším sektoru by je stejně míjela. Podle Terezy Porybné totiž není možné v Etiopii sehnat práci ve státní sféře bez jistého identifikačního průkazu rovnající se zhruba naší občance. Ten vlastní bohužel jen vyvolení, rozhodně ne děti z chudých venkovských rodin.

Mohou etiopské děti doufat ve změnu? Těžko říci. Podle Terezy Porybné je především nutné podporovat vzdělání. Mimo to také posilovat legislativu a odhodlání úředníků a policistů problém řešit. Druhou cestou ke změně je osvěta ve venkovských komunitách. Vysvětlovat zdejším lidem podrobně rizika dětské práce a usnadnit jim přístup ke vzdělání. Negramotný pasáček koz jen těžko dokáže reálně odhadnout poskytovanou nabídku. Ale jako všechny důležité reformy v Africe, i tato bude stát velkou spoustu času.

4.9. 2008, Nigérie

Silvie Burjanková

Lidé, žijící s virem HIV si říkají své "ano" čím dál častěji a to zejména na severu Nigérie. Tamní úřady taková rozhodnutí velmi podporují a některé dvojice se dokonce snaží ke sňatku nutit. Hlavním cílem je snížit riziko šíření choroby v oblasti. Mezinárodní experti, zabývající se touto nemocí už řadu let, jsou proti a s plánem nigerijských úřadů nesouhlasí.

18.9. 2008, Rwanda

Silvie Burjanková

V novém parlamentu ve Rwandě bude více žen, než mužů. Vyplynulo to z předběžných volebních výsledků. Ženy Prozatím obsadí celkem 44 z 80 křesel. Rwandská ústava zaručuje 30procentní kvótu pro ženské poslankyně. Současný výsledek ale zlomil rekord. Jsou to druhé parlamentní volby od krvavé genocidy v roce 1994, která si vyžádala na 800 000 životů Tutsiů a umírněných Hutů.

Ne všechny ženy v Afghánistánu se trpně podřizují diktátu stále mocnějšího Tálibánu. Život riskují už jen tím, že jdou – v burce – do práce. Nebo napíšou knihu.

Jen těžko si lze představit zemi, která se ke svým ženám chová tak macešsky jako Afghánistán. Domácí násilí je jen jednou z mnoha forem útisku, kterému tamní ženy musí čelit. Více než deset let po pádu Tálibánu je situace v zemi horší, než si původně optimisté slibovali. Burky jsou zde všudypřítomné, žen ve školách je pomálu. Tradice a právo šaríja vítězí, navzdory snahám koaličních sil. Ty se ostatně chystají opustit zemi v roce 2014.

Ne všechny ženy se však podvolují diktátu mužského světa, který zemi pod Hindúkúšem ovládá. Bojují, jak jen to je v jejich silách. Jednadvacetiletá Tabasam z provincie Logar třeba napsala knihu.

Bojovnice s klávesnicí 

Dívka přichází v burce, kterou si v místnosti sundá. Když ale dojde na natáčení na kameru, Tabasam si raději zase burku obleče, nechce na kameru mluvit s odhaleným obličejem. I tak jí hrozí velké nebezpečí ze strany radikálů. Nejen proto, že napsala knihu, ale i proto, že se setkala se západními novinářkami.

„Moje kniha je především o násilí na afghánských ženách. Jsou nuceny vdávat se ve velmi mladém věku, kdy je jim třeba jen deset let. To je v Afghánistánu obrovský problém. Rozhodla jsem se o tom napsat knihu, abych na to upozornila. Aby si naše společnost uvědomila, že je to špatně,“ říká Tabasam. Tabasam poslouchala celý život příběhy žen ze sousedství, příběhy příbuzných, o kterých se na veřejnosti nemluví. Taková je afghánská společnost. Její román má tedy až otřesně reálné základy.

„Je to o mladičké dívce, kterou rodina donutila provdat se za starce. Život s ním byl pro ni tak nesnesitelný, plný bití a násilí, že se rozhodla od něj utéct. To ale naše společnost vnímá jako těžký zločin. Po mnoha peripetiích se dostane k ženě, která nutí bezprizorní dívky prostituovat. Nakonec si uvědomí, že její život je vlastně ještě horší než předtím a spáchá sebevraždu,“ líčí Tabasam svůj román, chtělo by se říci horor. Na vydání čeká, tvrdí, že nemá peníze a zatím hledá vydavatele.

S Tabasam mluvím přes místního tlumočníka, který mi překládá z paštó do angličtiny. V životě by slovo prostitutka nevypustil z úst. Opisuje podstatu nejstaršího povolání v několika opatrných větách, aby jen naznačil, ale aby to nevypadalo, že snad něco o podobných záležitostech ví. Tabasamina kniha zmiňuje několik podstatných aspektů, které trápí afghánské ženy. Předčasné sňatky, domácí násilí mnohdy až obludných rozměrů, kriminalizace žen za tzv. morální zločiny či trestání za útěk od manžela. Ani ve středověku neplatila v Evropě tak krutá omezení.

Obětujeme ženy

Afghánská společnost je stále velmi podobně konzervativní, jako byla za vlády Tálibánu (1996–2001). Tehdy ženy nesměly prakticky vůbec nic. Nesměly vycházet pomalu ani v burce, aby svou chůzí nesváděly muže. Školy byly zakázané, samozřejmě i další vymoženosti dnešního světa jako chodit do práce, jít k volbám, nedej bože řídit auto či jít k lékaři. Od roku 2001 uplynula více než dekáda, a přesto dnes Afghánky mimo hlavní město Kábul žijí v podstatě stejně.

Vláda prezidenta Karzaje sice ze začátku provedla opatření k tomu, aby se z žen zase stali právoplatní občané státu. V současné době se ovšem zase všechno mění – a to k horšímu. Jak se blíží odsun koaličních sil, plánovaný na rok 2014, Tálibán nabírá na síle. Tytam jsou doby, kdy do roku 2005 neměl téměř žádnou moc, a zdálo se, že Afghánistán je konečně na dobré cestě k míru a ke zlepšení životních podmínek žen.

Prezident Karzaj ví, že s Tálibánem musí počítat, a že musí dělat ústupky fanatikům, s kterými možná bude brzy řídit zemi (pokud na to ovšem Tálibán přistoupí). Obětoval tedy ženy. V březnu podpořil prezident výnos tzv. Rady ulamá, nejvyššího islámského úřadu v zemi, který tvrdí, že ženy jsou druhořadé, nemají stejnou lidskou hodnotu jako muži. Výnosem také žádá, aby se veřejný život obou pohlaví striktně odděloval – žádné společné školy, společné setkávání na veřejnosti, na tržištích, na bazarech, na úřadech. Ženy musí být na veřejnosti doprovázeny mužským příbuzným.

Rázná Mahjan

Vrací se Afghánistán zase do éry Tálibánu? Zřejmě ano. Karzaj podepsal i nový zákon pro šíity v zemi – muž má právo odepřít ženě jídlo, pokud mu ona odepře sex. Zároveň děti v případě odchodu ženy od muže patří automaticky muži a žena musí mít svolení manžela, pokud chce pracovat. Toto vše v Afghánistánu v praxi existuje pořád, teď to má ale oporu také v zákoně.

Mahjan Rostamzaj je Hazárka, patří k menšině, na kterou dopadl s drtivou silou útlak Tálibánu. Pochází z Bamjánu, ale dnes žije v Kábulu. Patří mezi ty šťastné, kterým se podařilo si svou malou svobodu vybojovat. Manžel jí dovoluje docházet denně do malého krámku na americké základně. Každý den tím však na sebe Mahjan bere riziko, že bude zavražděna jakožto přisluhovačka nepřátel Tálibánu. Má však dobrý důvod nebezpečí podstupovat – své děti. „Tahle práce je pro mě opravdu nebezpečná, ale vydělávám dobré peníze, abych dětem mohla dopřát vzdělání v soukromé škole. Myslím na budoucnost svých dětí. Já sama jsem školu nedokončila kvůli útokům Tálibánu. Ale zrovna před dvěma měsíci vybouchla nedaleko školy, kam chodí mé děti, bomba,“ říká Mahjan. Když jsem ji žádala o rozhovor, ptala jsem se jí, jestli to nebude manželovi vadit. Odzbrojila mne odpovědí: „Je tady? Není!“ Jako v Pelíškách…

Mahjan toho má za sebou víc než dost. Rodina jí vybrala manžela proti její vůli, tak, jak je to zvykem. První dva roky soužití pro ni znamenaly hotové peklo. Hádky končily většinou bitím, až paní Mahjan došla trpělivost. Manželovi rázně vysvětlila, že nemá cenu, aby se v manželství oba trápili a byli nespokojení. Měla velké štěstí, že její manžel nakonec pochopil, že se bude mít líp, když bude se ženou vycházet po dobrém. „Mnoho mužů si myslí, že když svou ženu nezbijí, nejsou praví muži. Je to ale také problém žen, které mlčky všechno snáší. Žena si musí nastavit svá pravidla. Jenže muži jsou v naší společnosti ti, kteří vše ovládají. Ženě často ani nedovolí navštívit svou rodinu. A kdyby se náhodou dopustila něčeho tak strašného jako je nevěra, manžel ji podřízne,“ dělá Mahjan pod krkem rázné gesto.

Zina, zakázaný sex

Zina je slovo, které označuje mimomanželský styk. Zina je zločin, za který pykají samozřejmě téměř výhradně ženy a který se trestá dle afghánských zákonů odnětím svobody až na patnáct let. Pokud se žena neoctne v rukách manžela, který spravedlnosti učiní zadost sám. Tak jako se to stalo Aiše, známé z fotografie, která vyhrála v roce 2010 World Press Photo, a které manžel uřezal uši a nos. Přežila jen zázrakem a dnes má nový obličej, k němuž jí dopomohli v USA poté, co případ vzbudil pozornost celosvětové veřejnosti. Jenže takových případů je v Afghánistánu doslova jako máku.

Ze ziny totiž může být nařčena jakákoli žena, která uteče od manžela, i když se na ní většinou dopouští násilí. A domácím násilím trpí každá třetí žena v Afghánistánu. Ačkoli samotný útěk od manžela není nikde v afghánském právním řádu zakotven jako zločin, stačí to často na to, aby žena byla odsouzena. Jakmile odejde bez svolení manžela z domu, může ji navíc kdokoli nařknout ze zakázaných styků s cizími muži. Pokud jí k útěku dopomůže někdo z příbuzných, bývá také často obviněn, že s ní souložil. A to je pro ženu rovnou vstupenka do věznice Badam Bagh, největšího ženského vězení v Kábulu.

Proč je ale násilí v rodinných vztazích tak časté? Na tuto otázku se těžko hledá odpověď. Válečná minulost a jistá rezistence k násilí, které zemi sužuje už tak dlouho, je jen jedním z mnoha pokusů. Afghánské tradice jsou tím, co zkrátka tvoří celou společnost. Jednou z těchto tradic je i baad a baadal, tradiční praktiky zacházení s dívkami na vdávání. První řeší spory mezi dvěma rodinami tím, že se na usmířenou znepřátelené rodině věnuje dcera, často deseti- jedenáctileté dítě. Druhá je tradiční rodinná výměna potomků na základě rozhodnutí rodin – třeba v době, kdy jsou dotyční ještě kojenci.

Novinářky na odstřel

Mířím do logarského rádia Zinat, kde se mám setkat se dvěma místními novinářkami. Přicházejí, jak jinak, v burkách, ale poté burky ochotně odkládají a s obdivuhodnou statečností vyprávějí o své, tak nebezpečné práci.

„Moje poslední reportáž byla o ženě, kterou rodina prodala za peníze muži, kterého nechtěla. Předtím byla učitelka, ale poté, co se provdala, ji vyhodili z práce. Její muž mezitím odešel do Íránu. Ona zůstala sama uvězněná doma, nemohla bez muže nikam ven. Byla vězeň,“ vypráví jedna z odvážných žen – novinářek, Arifa Muhib. Pracuje pro rádio Zinat v provincii Logar, které podporuje také český Provinční rekonstrukční tým. Arifě se podařilo reportáží probudit zájem veřejnosti. Dosáhla toho, že zmíněná dívka opět učí. Díky rádiu Zinat se v regionu odehrálo mnoho pozitivních změn, je to jediné médium, které je na venkově dostupné.

„Rádio je mnohdy jediným spojovatelem mezi ženami uvězněnými doma a okolním světem. Mnozí muži si ale nepřejí, aby jejich manželky poslouchaly naše osvětové reportáže, které by jim mohly dodat sebevědomí. Mně samotné se ještě nikdo nepokusil ublížit, ale rádio už bylo napadeno mnohokrát. Příbuzní neustále hučí do manžela, aby mi zakázal dělat tak nebezpečnou práci, ale já se Tálibánu nebojím a chci v novinařině pokračovat,“ pokračuje Arifa. Její manžel je podle jejích slov moudrý muž a svou ženu podporuje. Ale jakožto novinářka je Arifa jedinečný cíl pro Tálibán a musí se mít velmi na pozoru. Stejně je na tom i Nazifa Stanikzaj, která zatím pracuje pro logarské rádio jen krátce.

„Přála jsem si pracovat v rádiu hlavně proto, aby se více mluvilo o násilí na ženách, které je v Afghánistánu všudypřítomné. Podle mého názoru je nejhorší bezpečnostní situace v zemi – dívky nemohou chodit do školy, neznají svá práva,“ vysvětluje mladá novinářka. Kromě Tálibánu je ale nepřítelem vzdělávání žen také tamní konzervativní společnost. Kromě žen je ale potřeba vzdělávat celou společnost. „Lidem musí být jasné, že posílat dívky do školy není nic špatného. Jedině tak se může něco změnit,“ chápe naprosto správně Nazifa. Jenže lidí, jako je ona, není v afghánských provinciích zatím dost na to, aby se něco měnilo. V tamní dívčí škole Bibi Amini mi raději ředitelka odmítla dát rozhovor, aby prý neměla ještě větší problémy, než má dosud.

Zatím se toho tedy v Afghánistánu moc nemění. Ani to, že je to odjakživa země proslulá produkcí drog. Své o tom ví asi padesátiletá paní Zarghona.

Opiová noční můra

„Můj muž a nejstarší syn jsou závislí na drogách, kouří hašiš a kdovíco šňupají. Místo aby sháněli peníze pro rodinu, je všechno jen na mně. Pracuji jako uklízečka v jedné rodině. Jenže když přinesu domů peníze, manžel se synem mě zbijí a seberou mi je. A pak si koupí další drogy,“ vypráví smutně paní Zarghona. Je negramotná, ani netuší, kolik jí je let. Říká, že třicet pět, přičemž se upřímně zhrozím. Tahle žena že je moje vrstevnice? Vrásčitý obličej, bezzubé rty, vyhaslý pohled… Tlumočník uvádí její tvrzení na pravou míru. Ona neví, nemá tušení, kolik jí je let, nedokáže si ani představit, kolik je vlastně třicet pět, padesát nebo sto.

Paní Zarghona má kromě nejstaršího syna i několik dalších dětí, jedna z jejích dcer je duševně nemocná. Její situace je bezvýchodná. Ačkoli žádala o pomoc nejen rodinu, ale i místní instituce, nikde neuspěla. Manžel ji systematicky ničí. Rozvod? Vím, že se pohybuji touto otázkou na tenkém ledě, ale přesto se zkouším zeptat. Tlumočník jen potvrzuje moji obavu, že otevřít tuto choulostivou otázku nepůjde. „Změnil jsem tvoji otázku,“ suše mi oznamuje. A tak se dozvídám jen to, že paní Zarghona doufá v lepší budoucnost. Doufám s ní, ale vím, že jenom doufat nebude stačit. Zejména ne po roce 2014.

P. S.: Kromě práce v samotném Afghánistánu jsem žádala o rozhovor také jednu z Afghánek, žijících v Česku. Nejdřív to vypadalo slibně. Po deseti letech v Čechách vypadala mladá žena dokonale začleněná do západní společnosti. Pak to ale přišlo. Výmluvy, že manžel by chtěl být u rozhovoru, a nemůže, protože je právě v Afghánistánu. Rozhovor se nakonec neuskutečnil. Tak daleko sahá moc konzervativní afghánské společnosti…

Neradostná statistika a jedna dobrá

Čísla vyjadřující podíl gramotné ženské populace jsou pořád hodně smutná – 80 % žen zůstává negramotných, zejména na venkově. Pouze jedno až dvě procenta Afghánek má nějaký průkaz totožnosti. Podle UNICEF zemře každý rok při domácím porodu 15 000 Afghánek. Polovina tamních žen se vdává před dosažením plnoletosti, což je podle afghánských zákonů pro dívku 16 let, 15 let, pokud má souhlas otce. Afghánistán je jedinou zemí na světě, kde se ženy dožívají nižšího věku než muži.

Díky kvótám zavedeným po pádu Tálibánu má ale afghánský parlament větší zastoupení žen než Česká republika – ženy zde tvoří čtvrtinu. Jako novinářka je Arifa pro Tálibán vítaný cíl. Musí se mít velmi na pozoru.

27.10. 2008, Somálsko

Silvie Burjanková

K trestu smrti ukamenováním odsoudil somálský soud ženu, kterou shledal vinnou z cizoložství. Hříšnice byla před davem přihlížejících do úrovně krku upálena a následně umírala pod palbou kamenů. Jednalo se o první popravu tohoto typu v jižním přístavním městě Kismayo od srpna, kdy kontrolu nad městem násilím získali Islamisté. Šéf zdejších islamistů Aisho Ibrahim Dhuhulow uvedl, že se ženu opakovaně žádal, aby zhodnotil znovu své doznání, ale ona několikrát zdůraznila, že chce a zaslouží si být potrestána podle zákona šaría.

Listopad 2008, Goma

Lenka Klicperová

Džíp se snaží uhánět odpolední Gomou co nejrychleji, jak jen to po mizerné silni jde. Pekelné město mi ubíhá za zataženým okénkem. Povolili mi jen malou škvíru na nějaký pokus o focení. Prý by po nás mohli házet kameny. Kdo? Místní. Nemají v oblibě bílé, nemají v oblibě MONUC, jednotky OSN, které tu nepříliš úspěšně působí. Nebylo snadné přesvědčit někoho, aby nás dovezl do táborů pro uprchlíky, které se rozkládají na sever od Gomy. Ve městě panuje stále citelné napětí, generál Nkunda je nedaleko. Každým dnem se může situace změnit. Jakmile padne tma, dochází ve městě k rabování a vraždění. Skutečné peklo na zemi.

Uprchlické tábory se začaly povážlivě plnit už na sklonku léta a do listopadu letošního roku už v nich živoří statisíce lidí. Nemají nic, zachránili holý život. Nkundovi vojáci vyhnali ze svých vesnic na 250 000 lidí. To je hrubý odhad, do pralesů na severu od Gomy se nikdo nedostane, aby je spočítal.

Nad vší tou bídou se tyčí vulkán Nyiragongo. Jeho vrcholek se halí do černých mraků, jakoby i příroda nad táborem těmi, kdo tu živoří, zlomila hůl. Naposledy soptil v roce 2002 a zničil 40 % města. Obyvatele se naštěstí podařilo včas evakuovat. Před Nkundovými vojsky však nikdo žádné varování předem neobdržel.

Tábor vypadá z dálky poměrně úhledně. Nekonečné řady přístřešků z větví a bahna pokryté bílými celtami s nápisem UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky). Zblízka je to ale mnohem horší. Za džípem, který pomalu projíždí rozblácenou cestou (nebo tím, co ji vzdáleně připomíná), se rozbíhají děti. Otrhané, polonahé, s nafouklými bříšky, tak typickými pro děti z válečných zón Afriky. Obraz bídy a utrpení.

Sháníme se po někom, kdo má kemp Mugunga I. na starosti. Snad tu alespoň občas někdo nějakou pomoc distribuuje.

„Hi, may I help you?“ slyším najednou za sebou. „Jmenuji se Amani Ruzihitiramo Pacifique, vy jste novináři, že?“ naráží neznámý muž na mou nepřehlédnutelnou fotovýzbroj a videokameru kolegyně. „Pomůžu vám, pojďte se mnou, můžete fotit, co chcete, nikdo vám nic neudělá,“ nabízí ihned Amani. Přišel do kempu z Masisi a žije tady už přes rok. Chce, aby se co nejvíc lidí dozvědělo o utrpení Konžanů, o tom, co se v současné době v zemi děje. Necháváme tedy své průvodce v autě a vydáváme se na cestu lidskou bídou a neštěstím. Všude je to stejné, každá chatrč vypadá stejně strašlivě. Není voda, potraviny se distribuují jen zřídka. Není škola, kde by se děti mohly učit. „Všichni toužíme po tom vrátit se do svých vesnic a vést zase normální život. Moci chodit na svá pole a nemuset se bát, že nás každou minutou mohou přepadnout vojáci. Chceme prostě žít a pracovat a starat se o sebe sami. Tohle není život, to je živoření,“ říká Amani. Snaží si na jídlo přivydělat, jak se dá, občas se mu podaří nechat se najmout jako námezdní dělník ve městě.

Kempů, jako je tento, je kolem Gomy nespočet. Humanitární pomoc může vyřešit jen momentální hlad, pomůže jen nakrátko některým od smrti hladem a nejrůznějších nemocí. Ty jsou metlou uprchlických táborů, kde jsou příšerné hygienické podmínky. Neviděla jsem kupříkladu po celou dobu žádné latríny. Cholera, úplavice, to jsou častí návštěvníci...

Začíná pršet. Období dešťů ještě zhorší bídné podmínky, ačkoliv nejsme daleko od rovníku, citelně se ochladilo. Přede mnou se po zemi batolí téměř nahé dítě. Vedle v chatrči sedí jeho matka a snaží se nakojit další. Oči, kterými se na mě dívá, říkají vše. Je to pohled z jiného světa, než znám já, je to pohled zpoza pekla...

Kábul, 15. 4. 2009

Silvie Burjanková

Tři sta afghánských žen ve středu protestovalo v Kábulu před šíitskou mešitou kvůli zákonu, který jim nařizuje být muži po vůli minimálně každý čtvrtý den. Organizace pro ochranu lidských práv označily normu za legalizaci znásilnění v manželství. O demonstraci informoval britský list Guardian.

Listopad 2008, Kando

Lenka Klicperová

„Byla jsem tehdy vdaná, měla jsem dvě děti. Major 106 (tak si říká jeden ze šéfů ozbrojených milicí Mayi-Mayi) poslal své muže do kraje, aby pochytali krásné ženy. Měla jsem smůlu, líbila jsem se jim. Odvlekli mě do buše a začali mučit. Pak jsem se stala osobní sexuální otrokyní majora 106,“ vypráví třicetiletá Faraja Lembalemba. Po tři měsíce ji denodenně znásilňovali, mučili. Když se jí podařilo utéci, vrátila se do vesnice, aby hledala svého manžela. Byl mrtvý. Mezitím Faraja porodila další dítě a vydala se hledat ochranu u rodiny svého manžela. Vyhnali ji. Stejně tak se zachovala i její vlastní rodina. A důvod? Byla přece znásilněná, tak co s ní...
Znásilnění znamená v Kongu společenské stigma. Žena, která ho veřejně přizná, je nečistá, není už člověk, nikde nenajde zastání. Je to věc, která se rozbila a je nutné ji vyměnit. Alespoň tak to v Kongu chápou muži.
„Je mi znásilněných žen líto, ale co můžu dělat? Lidé by si mysleli, že nejsem muž, kdybych si u sebe nechal svou ženu, která byla znásilněná,“ říká muž jménem Willbee z vesnice Kando. Společenské mínění je tady jasně dáno Biblí – žena má spát jen s jedním mužem. Že si svůj úděl nevybrala? Že se nenechala dobrovolně znásilnit, případně si ještě větvemi a hlavněmi samopalů rozervat vagínu? To už nikoho nezajímá. Nikdo už se nad tím nepozastavuje. Ženy, kterým se něco takového přihodilo, jsou odevšad vyháněny, muži je zavrhnou, odeženou i s dětmi od sebe. Rodiče zase klidně vyženou své znásilněné dcery. Není téměř nikdo, kdo by jim byl ochoten poskytnout pomoc.
Až na sestru Clotilde, která žije ve vesnici Kando. Před deseti lety se začala starat o sirotky a poté s nesmírným nasazením i o znásilněné ženy a děti. Těch se problém týká také. U Clotildy žije osm dětí, žádnému není víc než 14 a všechny byly znásilněny. Některé několikrát, některé jsou těhotné. V Bukavu jsem se dokonce setkala s případem znásilněné půlroční holčičky. Samozřejmě „akt lásky“ nepřežila, vykrvácela...
Clotilde začala na zelené louce. Neměla peníze, nikdo ji nepodporoval, místní lidé v ní viděli blázna, který se snaží pomoci odepsaným. Ale ona vytrvala. Dnes spolupracuje s českou společností Člověk v tísni a začíná v regionu budovat opravdovou pomoc. Staví tu domy pro znásilněné, nakupují půdu, na které by mohly hospodařit. Ale kolik je takových Clotilde v regionu, kde žije na 150 000 lidí? Odpověď je nasnadě – žádná další. Clotilde navíc riskuje vlastní život – Hutuové vědí, že se snaží pomáhat těm, které přežijí a uprchnou a to jí nemohou zapomenout. Dostává výhružné dopisy, občas se s dětmi sebere a jde spát do buše...
Sedíme v místnosti, kde se dnes shromáždilo na 52 žen, které chtějí mluvit o svém osudu. Zní to možná pateticky, ale jejich jedinou šancí je, že se svět začne o jejich utrpení zajímat. Že se přestane starat jen o coltan a diamanty a svou pozornost zaměří i na tisícovky těch, které platí své zemi nejkrutější daň. „Naše děti kolem sebe vidí jen násilí,“ říká jménem všech shromážděných Collette Babuya a pokračuje: „Co z celé téhle generace jednou vyroste? Co máme říct dětem, které se nám narodí po znásilnění? Jak z nich máme vychovat slušné lidi?“

Uganda 11.12. 2009

Silvie Burjanková

Ugandské úřady odhlasovaly zákaz ženské obřízky. Těm, kteří zákaz poruší, bude hrozit
až deset let odnětí svobody. Mohou být ale odosouzeni i k trestu smrti,
pokud oběť při zákroku zemře.

Listopad 2008, východní Kongo

Lenka Klicperová, článek byl uveřejněn v deníku E15

Mohla by to být jedna z nejbohatších zemí světa. Mohla by to být země, kde budou žít všichni v dostatku a pohodlí. Mohla, ale nesměla by ležet v Africe. Řeč je o Konžské demokratické republice, jejíž nesmírné nerostné bohatství zatím zplodilo jen násilí a neštěstí. Nejbohatší země světa, která je skutečným předobrazem pekla...
Nebylo mnoho let, kdy byl v Kongu klid. Jestli tu vlastně někdy opravdový klid někdy byl. Teď, v 21. století, tu vládne brutalita a násilí, jaké má jen málokde na světě obdoby. Odhaduje se, že za poslední léta války bylo jen v oblasti východního Konga znásilněno na 200 000 žen a dětí. Proč vlastně?
Odpověď na tuhle otázku není snadná. Ani jednoduchá.
„Za vším jsou ekonomické důvody, kdybychom neměli tolik coltanu, zlata a diamantů, nebylo by k takovému násilí tolik důvodů. Coltan je prokletí Konga,“ říká Christine Schuyler Deschryver, bojovnice za práva žen, napůl Belgičanka a napůl Konžanka, která žije v Bukavu, v provincii Jižní Kivu. Tato oblast je společně s provincií Severní Kivu (hl. město Goma) nejneklidnějším místem v Kongu a potažmo jedním z nejneklidnějších míst na světě. Ačkoliv bylo po poslední válce v Kongu (1998 – 2003), uzavřeno příměří, nepokoje na východě země pokračují dodnes. A velkou roli v konfliktu hraje právě coltan, nerost, bez kterého se dnes neobejde žádný z výrobců mobilních telefonů, notebooků, playstation a dalších technických hraček současnosti. Všichni máme svůj kousek coltanu denodenně u ucha, aniž bychom tušili, jakou strašnou cenu za něj platí nejvíce konžské ženy a děti. Válka, která stále na východě Konga trvá, je právě o coltanu, zlatu a diamantech. Jde jen o to, kdo bude ovládat výnosná ložiska. Hutuové, Tutsiové, bandité všeho druhu, konžská armáda... Ti všichni se na násilí podílejí. A všem vyhovuje, že je v oblasti zmatek a coltan se dá nepozorovaně vyvážet do sousední Rwandy.
Pralesy na východě Konga skrývají nesmírné nebezpečí pro místní obyvatele. Nejvíc pro ženy a děti. Dnes a denně jsou vystavovány nebezpečí znásilnění nebo odvlečení do některého z vojenských táborů Hutuů, které ukrývají právě hlubiny pralesa. Hutuové přišli do Konga po genocidě ve Rwandě, která se odehrála v roce 1994 a jíž padlo za oběť téměř milion Tutsiů. Hrdlořezová, kteří tehdy Rwandu bezmála utopili v krvi, se stáhli za hranici, aby se vyhnuli potrestání. Teď jsou jich plné pralesy, a aby se uživili, drancují tamní vesnice. Vesničané se už dokonce bojí chovat domácí zvířata, aby nebyla lákadlem pro vrahy a zloděje. A tak jsou jedním z mála zdrojů bílkovin malá morčata, která pobíhají uvnitř nuzných hliněných chýší.
Při přepadení ukradnou vojáci všechno, co mohou, muži jsou zabiti nebo utečou a ženy čeká obzvláště krutý osud – znásilnění a odvlečení do tábora Hutuů, kde se z nich stanou sexuální otrokyně. Krutosti, jaké Hutuové v lesích kolem vesnic páchají, jsou nepředstavitelné.
„Když vtrhli Hutuové do naší vesnice, ukradli všechno jídlo a několik žen odvlekli s sebou. Já byla mezi nimi. Dva muži mě znásilnili hned. Pak jeden řekl, že mě zabijí, ale druhý to odmítl s tím, že má lepší nápad. Vytáhl nůž a začal mi stahovat kůži z těla,“ vypráví třiatřicetiletá Marcelin z vesnice Kando v regionu Bunyakiri a ukazuje strašné rány, kterými má poseté celé tělo. Pracovat zde znamená každý den vyslechnou desítky stejně hrůzných příběhů.
Ve vesnicích je bezpečno jenom zdánlivě a jenom přes den, jakmile padne tma, nikdo neví, kdo se skrývá v pralese pár metrů za vesnicí. Pracovat mimo vesnicí znamená také obrovské ohrožení. Políčka a farmy vesničanů totiž leží za vesnicemi, v pralese. Obdělávají je převážně ženy. Aby uživili svého muže i početné potomstvo, vydávají se každý den na riskantní pouť za prací. Cesta přes prales znamená buď anebo. Otázka tedy stojí – zemřít hlady nebo riskovat znásilnění a smrt? Většina žen je nucena zvolit to druhé.

Duben 2009, východní Kongo

Lenka Klicperová

„Neznásilnili mne cizí vojáci, kteří naši zem rabují už tolik let, Hutuové ze Rwandy. Mně to udělali naši vlastní lidé, naši vojáci, kteří nás mají chránit!“ Kolikrát jsem slýchala takováto slova z úst Konžanek, které na vlastní kůži pocítily péči své vlastní armády o blaho civilistů… Armáda Demokratické republiky Kongo má k dokonalosti daleko – v poslední době má na svědomí naprosto převažující počet znásilnění v provinciích Severní a hlavně Jižní Kivu. Jak to vypadá ve vojenském ležení téhle mírně řečeno problematické armády?

Celou reportáž Lenky Klicperové i s fotografiemi naleznete na

http://www.lideazeme.cz/clanek/jak-se-valci-v-kongu

Listopad 2008, východní Kongo

Lenka Klicperová, článek byl uveřejněn v deníku E15

Vyznat se ve všech ozbrojených skupinách, které na východě Konga operují, není tak jednoduché. Svoji ozbrojenou jednotku si tu může v podstatě vytvořit každý, kdo má zbraň a aspoň zlomek autority. Mezi hlavní bojová uskupení ale patří:
FDLR (Demokratická fronta za osvobození Rwandy) – milice Hutuů. Přišli ze Rwandy po genocidě v roce 1994 a operují v pralesích převážně v provincii Jižní Kivu. V současné době se jejich velitelství nachází v Ekingi, v pralese poblíž vesnice Hombo. Hutuové ale nemají v čele žádnou výraznou osobnost, kradou a vraždí nekoordinovaně. Snaží se ovládnout co největší množství nerostných zdrojů a přispět ke svržení tutsijské vlády ve Rwandě. Na mnoha místech dokonce dochází k jakýmsi dohodám o neútočení – místní obyvatelé například povolí Hutům přístup na trhy výměnnou za bezpečnost na silnicích, které Hutuové nebudou přepadat.
CNDP – Nkundovi muži – Armáda tutsijského generála Laurenta Nkundy, která operuje v provincii Severní Kivu. Asi nejlépe organizovaná armáda, má pevné velení a dobrou disciplínu. Nkunda je silná osobnost, má vizi a plán. Deklaruje, že jeho muži pouze brání Tutsie před útoky Hutuů. Ve skutečnosti jde opět o ovládnutí nerostných zdrojů. Rwanda se od podpory Nkundy distancovala, ale říká se, že Nkundu podporuje právě současný prezident Rwandy Paul Kagame. Ten ale například v listopadu tohoto roku prohlásil, že problémy Konga jsou čistě jeho vnitřní záležitostí a Rwanda za ně nenese žádnou odpovědnost. Nkunda a jeho muži jsou obviněni z válečných zločinů, kvůli drancování se ke Gomě (hl. město provincie) stáhlo na několik set tisíc uprchlíků, kteří přežívají v drastických podmínkách v uprchlických táborech nebo zcela bez přístřeší v pralese. Na přelomu října a listopadu 2008 už v souvislosti s tím mluvilo mezinárodní společenství o největší humanitární katastrofě za posledních několik desítek let.

FARDC (oficiální konžská armáda) – Vládní vojáci jsou zoufale nedisciplinování a bez kvalitního vedení. Nedostávají pravidelný plat, takže vraždí a kradou téměř ve stejné míře jako Hutuové a Nkundovi vojáci. Podílejí se také velkou měrou na znásilňování žen, které z nich mají stejnou hrůzu jako z ostatních armád. Důstojníci jsou úplatní a jde jim pouze o vlastní prospěch. Do FARDC vstupuje také řada vojáků z jednotek Mayi-Mayi nebo Hutů.
Mayi-Mayi – pod tímto označením se sdružují původně provládní odštěpené jednotky, které ale již dnes pouze vraždí, rabují a znásilňují. Jsou jedni z nejkrutějších, kteří v regionu operují.
OSN (MONUC) – v současnosti čítá počet vojáků v oblasti 20 000 (po navýšení počtu vojáků o 3100, o němž rozhodla v listopadu 2008 Rada bezpečnosti OSN). Jde o největší a nejdražší misi OSN. Modré přílby mají ovšem v konfliktu velmi omezenou roli, nesmějí se vměšovat do ozbrojených konfliktů a zbraně mohou používat pouze ve velmi omezených případech. Mají zabezpečovat mír na celém území, což se jim zjevně nedaří a čelili tak v souvislosti s eskalací násilí na přelomu října a listopadu letošního roku těžké kritice. Místní obyvatelé MONUC obviňují z nečinnosti. Modré přílby na některých místech tak nenávidí, že často dochází k incidentům s následkem smrti.

Listopad 2008, Kando

Lenka Klicperová

Siska Kusimua je pětadvacetiletá vzdělaná a krásná Konžanka. Dnes žije ve vesnici Kando, uprostřed pralesů oblasti Bunyakiri. Drobná žena, okouzlující a sympatická. Na zádech má v šátku své poslední dítě – jeho otcem je jeden z těch, kteří ji znásilnili. Siska nám vyprávěla svůj příběh, plný hrůzy a utrpení...

„Šla jsem na pohřeb příbuzného do vesnice poblíž Karasi, ještě s manželem. Ten se poté vracel do Bukavu, já zůstala tam. Týden nato vesnici přepadli Hutuové. Vraždili, ničili, rabovali. Hodně lidí z vesnice odvlekli do buše, spoustu z nich pak po cestě zavraždili. Já s sebou měla své dítě, navíc jsem byla těhotná. Šli jsme dlouho, neměla jsem vůbec představu, kde jsem, ani jak dlouho. Když jsme dorazili do tábora, našla jsem tam svého bratra, kterého zajali při přepadení vesnice také. Byl přivázaný ke stromu. Několik vojáků mne znásilnilo před jeho očima. Pak ho začali mučit. Postupně mu uřezávali všechny končetiny. Nakonec mu usekli hlavu. Celou dobu mne nutili, abych se dívala, nemohla jsem vůbec nic dělat. Bylo to strašné. Pak vzali bratrovo tělo a hodili jej na oheň. Nutili mne sníst jeho maso. Odmítla jsem. Křičela jsem, ať mne raději zabijí, ale jenom se smáli. Sníst maso mého mrtvého bratra jsem ale odmítla, tak mne začali mučit. Trvalo to strašně dlouho. Když konečně skončili, sebrala jsem kusy bratrova těla a zahrabala je holýma rukama do země.
Strávila jsem s nimi čtyři roky, než se mi podařilo utéct. Někdy tam byl tak strašný hlad, že jsme jedli hlínu, abychom do bolavého žaludku dostali alespoň něco. Hutuové nám řekli, že jestli chceme jíst, ať někoho z nás, zajatců, zabijeme a upečeme...
V takových podmínkách jsem otěhotněla znovu a také porodila. Když se Hutuové přesunovali v pralese, museli jsme s nimi. Stále totéž dokola – vraždění, přepadání nových a nových vesnic...
Jednou šli Hutuové zase přepadnout vesnici, když se mi ještě s ostatními pár vězni podařilo utéct. Jedna žena mi pomáhala starat se o děti. Na cestě jsme strávili mnoho týdnů. Když jsme došli do Bunyakiri, ptali jsme se místních lidí, jestli tu můžeme zůstat, ale odmítli nás. Nakonec se nade mnou slitovali ve vesnici Kambali. Dali mi malý domek, ale dál nic, neměli jsme nic k jídlu, ani žádné peníze. Místní se strašně báli, že se pro mne vrátí Hutuové, že mne budou chtít zpátky. Hledala jsem tu práci, ale neúspěšně. Pak jsem se dověděla, že v Kando žije sestra Clotilde, která pomáhá znásilněným. Clotilde se mně ujala, poslala mne nejprve do nemocnice, protože jsem měla také těžké zdravotní problémy. Mám teď díky Clotilde a díky Markétě Kutilové z Člověka v tísni svůj vlastní domek. Je to pro mne ráj po tom všem, co jsem prožila.
Minulý týden jsem přišla na trh do Bulambiky a náhodou jsem potkala svou sestru, kterou jsem neviděla pět let! Potkal ji podobný osud jako mne, také ji Hutuové odvlekli do tábora v pralese, kde byla stejně jako já sexuální otrokyní. To je kromě mých dětí jediná vzpomínka na můj dřívější život a na mou rodinu. Když se mi podařilo utéct, vyhledala jsem svého manžela. Ten mě ale odmítl a vyhodil s tím, že jsem jen ženská od Hutuů. Že můžu mít AIDS a že mě nechce ani vidět. Pak se uvolil, že by se postaral o děti, ale jen o ty svoje, to třetí ho nezajímá, když je to dítě Hutuů.
Cítím se jako zvíře. Co mám říct svým dětem? Co mám říct tomu poslednímu, které se narodilo v džungli? Co mu mám říct o jeho otci? Jak mám ze svých dětí po tom všem, co viděly, vychovat slušné lidi?
Když srovnám svůj život před tím, než mě Hutuové unesli, s tím, co mám teď, je to neskutečný rozdíl. Před tím jsem si žila tak krásně! Měla jsem vzdělání, vystudovala jsem pedagogiku, měla jsem práci, rodinu. Teď je všechno v troskách. Musím ale žít dál, protože kdo by se potom postaral o děti? Nikdo. Vím, že v Bukavu práci neseženu, je tam strašně draho a já nemám, kde bydlet.

Nic neplánuju, žiju jen přítomností. Budoucnost pro mě neexistuje, dokud se nevyrovnám se svou minulostí. Potřebuju práci, musím něco dělat, abych mohla na všechno zapomenout. Tady je to ale těžké, lidé m,ne odmítají a sehnat práci je skoro nemožné. V každé vesnici je taková malá komunita znásilněných, které ostatní odmítají. Jenom my, které jsme si prožily ty stejně strašné osudy, si můžeme porozumět a ulevit si třeba tím, že si o tom všem promluvíme. Ale kolik je žen, které tohle štěstí v neštěstí nemají a které přežívají sami v lese nebo kolem cest?
Největší problém je, že nám lidé neumožňují začlenit se zase zpátky do společnosti, pořád nám říkají „ženy Hutuů“, pořád si na nás ukazují prstem. Nikdo nám nepomůže, chovají se k nám hůř, než ke zvířatům. Dokonce mi závidí, že jsem dostala dům od humanitární organizace...“

Listopad 2008, Kando

Lenka Klicperová

Asi sedmnáctiletý Augustine je usměvavý a strašně milý kluk. Nechce se věřit, že je to bývalý dětský voják a ruce nemá poskvrněné školním inkoustem, ale krví. Kolik lidí zabil, si už přesně nepamatuje...

Ráno mi oholili hlavu a oblékli slavnostní náhrdelník. Celý den byl vlastně velmi slavnostní. Večer mne položili na kůži před vchodem do domu. Ženy mě držely za ramena a za nohy. Strašně to bolelo. Nepředstavitelně…“ To jsou slova jednatřicetileté Elisabeth, Samburky z vesnice Nangida.

Port-au-Prince, 23. ledna 2010

Do Port-au-Prince přijíždím 23. ledna. Hlavní město i nadále připomíná děsivou noční můru. Záchranné práce oficiálně dávno skončily, přesto ještě občas náhoda dá někomu přežít.