Femisphera - stejné ženy, jiný svět...

31.7. 2008, Saúdská Arábie

Silvie Burjanková

Chcete-li nezávazně zapříst rozhovor se ženou při venčení svého psa v Rijádu, máte smůlu. Místo příjemného setkání můžete skončit za mřížemi. Náboženská policie v saúdské metropoli Rijádu se snaží zuby nehty udržet muže a ženy co nejdále od sebe. Svobodní muži se tu často seznamovali s ženami při procházkách se svými domácími mazlíčky. Reakcí je nejen absurdní zákaz prodeje psů, koček a dalších domácích zvířat, ale i procházky s nimi na veřejnosti.

Listopad 2008, Goma

Lenka Klicperová

Džíp se snaží uhánět odpolední Gomou co nejrychleji, jak jen to po mizerné silni jde. Pekelné město mi ubíhá za zataženým okénkem. Povolili mi jen malou škvíru na nějaký pokus o focení. Prý by po nás mohli házet kameny. Kdo? Místní. Nemají v oblibě bílé, nemají v oblibě MONUC, jednotky OSN, které tu nepříliš úspěšně působí. Nebylo snadné přesvědčit někoho, aby nás dovezl do táborů pro uprchlíky, které se rozkládají na sever od Gomy. Ve městě panuje stále citelné napětí, generál Nkunda je nedaleko. Každým dnem se může situace změnit. Jakmile padne tma, dochází ve městě k rabování a vraždění. Skutečné peklo na zemi.

Uprchlické tábory se začaly povážlivě plnit už na sklonku léta a do listopadu letošního roku už v nich živoří statisíce lidí. Nemají nic, zachránili holý život. Nkundovi vojáci vyhnali ze svých vesnic na 250 000 lidí. To je hrubý odhad, do pralesů na severu od Gomy se nikdo nedostane, aby je spočítal.

Nad vší tou bídou se tyčí vulkán Nyiragongo. Jeho vrcholek se halí do černých mraků, jakoby i příroda nad táborem těmi, kdo tu živoří, zlomila hůl. Naposledy soptil v roce 2002 a zničil 40 % města. Obyvatele se naštěstí podařilo včas evakuovat. Před Nkundovými vojsky však nikdo žádné varování předem neobdržel.

Tábor vypadá z dálky poměrně úhledně. Nekonečné řady přístřešků z větví a bahna pokryté bílými celtami s nápisem UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky). Zblízka je to ale mnohem horší. Za džípem, který pomalu projíždí rozblácenou cestou (nebo tím, co ji vzdáleně připomíná), se rozbíhají děti. Otrhané, polonahé, s nafouklými bříšky, tak typickými pro děti z válečných zón Afriky. Obraz bídy a utrpení.

Sháníme se po někom, kdo má kemp Mugunga I. na starosti. Snad tu alespoň občas někdo nějakou pomoc distribuuje.

„Hi, may I help you?“ slyším najednou za sebou. „Jmenuji se Amani Ruzihitiramo Pacifique, vy jste novináři, že?“ naráží neznámý muž na mou nepřehlédnutelnou fotovýzbroj a videokameru kolegyně. „Pomůžu vám, pojďte se mnou, můžete fotit, co chcete, nikdo vám nic neudělá,“ nabízí ihned Amani. Přišel do kempu z Masisi a žije tady už přes rok. Chce, aby se co nejvíc lidí dozvědělo o utrpení Konžanů, o tom, co se v současné době v zemi děje. Necháváme tedy své průvodce v autě a vydáváme se na cestu lidskou bídou a neštěstím. Všude je to stejné, každá chatrč vypadá stejně strašlivě. Není voda, potraviny se distribuují jen zřídka. Není škola, kde by se děti mohly učit. „Všichni toužíme po tom vrátit se do svých vesnic a vést zase normální život. Moci chodit na svá pole a nemuset se bát, že nás každou minutou mohou přepadnout vojáci. Chceme prostě žít a pracovat a starat se o sebe sami. Tohle není život, to je živoření,“ říká Amani. Snaží si na jídlo přivydělat, jak se dá, občas se mu podaří nechat se najmout jako námezdní dělník ve městě.

Kempů, jako je tento, je kolem Gomy nespočet. Humanitární pomoc může vyřešit jen momentální hlad, pomůže jen nakrátko některým od smrti hladem a nejrůznějších nemocí. Ty jsou metlou uprchlických táborů, kde jsou příšerné hygienické podmínky. Neviděla jsem kupříkladu po celou dobu žádné latríny. Cholera, úplavice, to jsou častí návštěvníci...

Začíná pršet. Období dešťů ještě zhorší bídné podmínky, ačkoliv nejsme daleko od rovníku, citelně se ochladilo. Přede mnou se po zemi batolí téměř nahé dítě. Vedle v chatrči sedí jeho matka a snaží se nakojit další. Oči, kterými se na mě dívá, říkají vše. Je to pohled z jiného světa, než znám já, je to pohled zpoza pekla...

25.7. 2008, Bahrajn

Silvie Burjanková

Třikrát vyřčená nebo v textové zprávě poslaná věta "Zapuzuji tě" umožňuje muslimským mužům právoplatný rozvod se svou manželkou. Ženy proti tomu ale protestují a usilují o lepší práva. Informovala o tom agentura DPA s odvoláním na list Gulf Daily News vycházející v bahrajnském hlavním městě Manáma. Smskové rozvody se v arabských zemích v okolí Perského zálivu těší velké oblibě a dosahují už téměř extrémů. Obhájkyně ženských práv proto začaly hledat způsob, jak proti zmíněným postupům bojovat. Přestože muslimskému muži stačí k rozvodu jen třikrát zopakovat "zapuzuji tě", v případě, že se chce rozvést žena, potřebuje k tomu soudní rozsudek. Na ten mohou ale muslimky v některých státech čekat i několik let.

Listopad 2008, Kando

Lenka Klicperová

„Byla jsem tehdy vdaná, měla jsem dvě děti. Major 106 (tak si říká jeden ze šéfů ozbrojených milicí Mayi-Mayi) poslal své muže do kraje, aby pochytali krásné ženy. Měla jsem smůlu, líbila jsem se jim. Odvlekli mě do buše a začali mučit. Pak jsem se stala osobní sexuální otrokyní majora 106,“ vypráví třicetiletá Faraja Lembalemba. Po tři měsíce ji denodenně znásilňovali, mučili. Když se jí podařilo utéci, vrátila se do vesnice, aby hledala svého manžela. Byl mrtvý. Mezitím Faraja porodila další dítě a vydala se hledat ochranu u rodiny svého manžela. Vyhnali ji. Stejně tak se zachovala i její vlastní rodina. A důvod? Byla přece znásilněná, tak co s ní...
Znásilnění znamená v Kongu společenské stigma. Žena, která ho veřejně přizná, je nečistá, není už člověk, nikde nenajde zastání. Je to věc, která se rozbila a je nutné ji vyměnit. Alespoň tak to v Kongu chápou muži.
„Je mi znásilněných žen líto, ale co můžu dělat? Lidé by si mysleli, že nejsem muž, kdybych si u sebe nechal svou ženu, která byla znásilněná,“ říká muž jménem Willbee z vesnice Kando. Společenské mínění je tady jasně dáno Biblí – žena má spát jen s jedním mužem. Že si svůj úděl nevybrala? Že se nenechala dobrovolně znásilnit, případně si ještě větvemi a hlavněmi samopalů rozervat vagínu? To už nikoho nezajímá. Nikdo už se nad tím nepozastavuje. Ženy, kterým se něco takového přihodilo, jsou odevšad vyháněny, muži je zavrhnou, odeženou i s dětmi od sebe. Rodiče zase klidně vyženou své znásilněné dcery. Není téměř nikdo, kdo by jim byl ochoten poskytnout pomoc.
Až na sestru Clotilde, která žije ve vesnici Kando. Před deseti lety se začala starat o sirotky a poté s nesmírným nasazením i o znásilněné ženy a děti. Těch se problém týká také. U Clotildy žije osm dětí, žádnému není víc než 14 a všechny byly znásilněny. Některé několikrát, některé jsou těhotné. V Bukavu jsem se dokonce setkala s případem znásilněné půlroční holčičky. Samozřejmě „akt lásky“ nepřežila, vykrvácela...
Clotilde začala na zelené louce. Neměla peníze, nikdo ji nepodporoval, místní lidé v ní viděli blázna, který se snaží pomoci odepsaným. Ale ona vytrvala. Dnes spolupracuje s českou společností Člověk v tísni a začíná v regionu budovat opravdovou pomoc. Staví tu domy pro znásilněné, nakupují půdu, na které by mohly hospodařit. Ale kolik je takových Clotilde v regionu, kde žije na 150 000 lidí? Odpověď je nasnadě – žádná další. Clotilde navíc riskuje vlastní život – Hutuové vědí, že se snaží pomáhat těm, které přežijí a uprchnou a to jí nemohou zapomenout. Dostává výhružné dopisy, občas se s dětmi sebere a jde spát do buše...
Sedíme v místnosti, kde se dnes shromáždilo na 52 žen, které chtějí mluvit o svém osudu. Zní to možná pateticky, ale jejich jedinou šancí je, že se svět začne o jejich utrpení zajímat. Že se přestane starat jen o coltan a diamanty a svou pozornost zaměří i na tisícovky těch, které platí své zemi nejkrutější daň. „Naše děti kolem sebe vidí jen násilí,“ říká jménem všech shromážděných Collette Babuya a pokračuje: „Co z celé téhle generace jednou vyroste? Co máme říct dětem, které se nám narodí po znásilnění? Jak z nich máme vychovat slušné lidi?“

17.8. 2008, Abuja

Silvie Burjanková

"Neberte si ze mě příklad" vzkazuje ostatním mužům čtyřiaosmdesátiletý Nigerijec Muhammad Ballu Abubakar. Někdejší učitel a muslimský kazatel má totiž 86 právoplatných manželek, s kterými má nejméně 170 dětí. Informoval o tom britský zpravodajský server BBC. Muž tvrdí, že ho ženy vyhledávaly kvůli jeho léčitelským schopnostem. Abubakar svatbu s nimi vnímal jako znamení od boha. Četnost jeho svatebních obřadů se ale moc nezamlouvá islámským úřadům v Nigérii, které jeho rodinu přirovnávají k sektě.

Listopad 2008, východní Kongo

Lenka Klicperová, článek byl uveřejněn v deníku E15

Mohla by to být jedna z nejbohatších zemí světa. Mohla by to být země, kde budou žít všichni v dostatku a pohodlí. Mohla, ale nesměla by ležet v Africe. Řeč je o Konžské demokratické republice, jejíž nesmírné nerostné bohatství zatím zplodilo jen násilí a neštěstí. Nejbohatší země světa, která je skutečným předobrazem pekla...
Nebylo mnoho let, kdy byl v Kongu klid. Jestli tu vlastně někdy opravdový klid někdy byl. Teď, v 21. století, tu vládne brutalita a násilí, jaké má jen málokde na světě obdoby. Odhaduje se, že za poslední léta války bylo jen v oblasti východního Konga znásilněno na 200 000 žen a dětí. Proč vlastně?
Odpověď na tuhle otázku není snadná. Ani jednoduchá.
„Za vším jsou ekonomické důvody, kdybychom neměli tolik coltanu, zlata a diamantů, nebylo by k takovému násilí tolik důvodů. Coltan je prokletí Konga,“ říká Christine Schuyler Deschryver, bojovnice za práva žen, napůl Belgičanka a napůl Konžanka, která žije v Bukavu, v provincii Jižní Kivu. Tato oblast je společně s provincií Severní Kivu (hl. město Goma) nejneklidnějším místem v Kongu a potažmo jedním z nejneklidnějších míst na světě. Ačkoliv bylo po poslední válce v Kongu (1998 – 2003), uzavřeno příměří, nepokoje na východě země pokračují dodnes. A velkou roli v konfliktu hraje právě coltan, nerost, bez kterého se dnes neobejde žádný z výrobců mobilních telefonů, notebooků, playstation a dalších technických hraček současnosti. Všichni máme svůj kousek coltanu denodenně u ucha, aniž bychom tušili, jakou strašnou cenu za něj platí nejvíce konžské ženy a děti. Válka, která stále na východě Konga trvá, je právě o coltanu, zlatu a diamantech. Jde jen o to, kdo bude ovládat výnosná ložiska. Hutuové, Tutsiové, bandité všeho druhu, konžská armáda... Ti všichni se na násilí podílejí. A všem vyhovuje, že je v oblasti zmatek a coltan se dá nepozorovaně vyvážet do sousední Rwandy.
Pralesy na východě Konga skrývají nesmírné nebezpečí pro místní obyvatele. Nejvíc pro ženy a děti. Dnes a denně jsou vystavovány nebezpečí znásilnění nebo odvlečení do některého z vojenských táborů Hutuů, které ukrývají právě hlubiny pralesa. Hutuové přišli do Konga po genocidě ve Rwandě, která se odehrála v roce 1994 a jíž padlo za oběť téměř milion Tutsiů. Hrdlořezová, kteří tehdy Rwandu bezmála utopili v krvi, se stáhli za hranici, aby se vyhnuli potrestání. Teď jsou jich plné pralesy, a aby se uživili, drancují tamní vesnice. Vesničané se už dokonce bojí chovat domácí zvířata, aby nebyla lákadlem pro vrahy a zloděje. A tak jsou jedním z mála zdrojů bílkovin malá morčata, která pobíhají uvnitř nuzných hliněných chýší.
Při přepadení ukradnou vojáci všechno, co mohou, muži jsou zabiti nebo utečou a ženy čeká obzvláště krutý osud – znásilnění a odvlečení do tábora Hutuů, kde se z nich stanou sexuální otrokyně. Krutosti, jaké Hutuové v lesích kolem vesnic páchají, jsou nepředstavitelné.
„Když vtrhli Hutuové do naší vesnice, ukradli všechno jídlo a několik žen odvlekli s sebou. Já byla mezi nimi. Dva muži mě znásilnili hned. Pak jeden řekl, že mě zabijí, ale druhý to odmítl s tím, že má lepší nápad. Vytáhl nůž a začal mi stahovat kůži z těla,“ vypráví třiatřicetiletá Marcelin z vesnice Kando v regionu Bunyakiri a ukazuje strašné rány, kterými má poseté celé tělo. Pracovat zde znamená každý den vyslechnou desítky stejně hrůzných příběhů.
Ve vesnicích je bezpečno jenom zdánlivě a jenom přes den, jakmile padne tma, nikdo neví, kdo se skrývá v pralese pár metrů za vesnicí. Pracovat mimo vesnicí znamená také obrovské ohrožení. Políčka a farmy vesničanů totiž leží za vesnicemi, v pralese. Obdělávají je převážně ženy. Aby uživili svého muže i početné potomstvo, vydávají se každý den na riskantní pouť za prací. Cesta přes prales znamená buď anebo. Otázka tedy stojí – zemřít hlady nebo riskovat znásilnění a smrt? Většina žen je nucena zvolit to druhé.

25.8. 2008, Irák

Silvie Burjanková

Irácké policii se dobrovolně přihlásila třináctiletá dívka, která byla připravena k sebevražednému útoku. V tu chvíli na sobě stále měla vestu s výbušninami, kterou policisté museli opatrně sundat. O nedělním incidentu, který se odehrál severně od metropole Bagdádu v Bákubě, informovala agentura Reuters. Zatím není jasné, jestli si vestu dívka oblékla na nátlak někoho jiného nebo dobrovolně. Počet severažedkyň v poslední době v Iráku vzrůstá. V červenci se v davu účastníků pouti v Bagdádu odpálily tři útočnice a připravily tím o život téměř 30 lidí.

Duben 2009, východní Kongo

Lenka Klicperová

„Neznásilnili mne cizí vojáci, kteří naši zem rabují už tolik let, Hutuové ze Rwandy. Mně to udělali naši vlastní lidé, naši vojáci, kteří nás mají chránit!“ Kolikrát jsem slýchala takováto slova z úst Konžanek, které na vlastní kůži pocítily péči své vlastní armády o blaho civilistů… Armáda Demokratické republiky Kongo má k dokonalosti daleko – v poslední době má na svědomí naprosto převažující počet znásilnění v provinciích Severní a hlavně Jižní Kivu. Jak to vypadá ve vojenském ležení téhle mírně řečeno problematické armády?

Celou reportáž Lenky Klicperové i s fotografiemi naleznete na

http://www.lideazeme.cz/clanek/jak-se-valci-v-kongu

25.9. 2008, Saúdská Arábie

Silvie Burjanková

Matka požádala soud v Saúdské Arábii, aby rozvedl její osmiletou dceru. Tu bez jejího vědomí provdal její manžel za padesátníka. Případ bude řešit soud v provincii Kásim, kde také došlo k podpisu svatební smlouvy. Osmiletá manželka zatím o svém sňatku ani neví.

Listopad 2008, východní Kongo

Lenka Klicperová, článek byl uveřejněn v deníku E15

Vyznat se ve všech ozbrojených skupinách, které na východě Konga operují, není tak jednoduché. Svoji ozbrojenou jednotku si tu může v podstatě vytvořit každý, kdo má zbraň a aspoň zlomek autority. Mezi hlavní bojová uskupení ale patří:
FDLR (Demokratická fronta za osvobození Rwandy) – milice Hutuů. Přišli ze Rwandy po genocidě v roce 1994 a operují v pralesích převážně v provincii Jižní Kivu. V současné době se jejich velitelství nachází v Ekingi, v pralese poblíž vesnice Hombo. Hutuové ale nemají v čele žádnou výraznou osobnost, kradou a vraždí nekoordinovaně. Snaží se ovládnout co největší množství nerostných zdrojů a přispět ke svržení tutsijské vlády ve Rwandě. Na mnoha místech dokonce dochází k jakýmsi dohodám o neútočení – místní obyvatelé například povolí Hutům přístup na trhy výměnnou za bezpečnost na silnicích, které Hutuové nebudou přepadat.
CNDP – Nkundovi muži – Armáda tutsijského generála Laurenta Nkundy, která operuje v provincii Severní Kivu. Asi nejlépe organizovaná armáda, má pevné velení a dobrou disciplínu. Nkunda je silná osobnost, má vizi a plán. Deklaruje, že jeho muži pouze brání Tutsie před útoky Hutuů. Ve skutečnosti jde opět o ovládnutí nerostných zdrojů. Rwanda se od podpory Nkundy distancovala, ale říká se, že Nkundu podporuje právě současný prezident Rwandy Paul Kagame. Ten ale například v listopadu tohoto roku prohlásil, že problémy Konga jsou čistě jeho vnitřní záležitostí a Rwanda za ně nenese žádnou odpovědnost. Nkunda a jeho muži jsou obviněni z válečných zločinů, kvůli drancování se ke Gomě (hl. město provincie) stáhlo na několik set tisíc uprchlíků, kteří přežívají v drastických podmínkách v uprchlických táborech nebo zcela bez přístřeší v pralese. Na přelomu října a listopadu 2008 už v souvislosti s tím mluvilo mezinárodní společenství o největší humanitární katastrofě za posledních několik desítek let.

FARDC (oficiální konžská armáda) – Vládní vojáci jsou zoufale nedisciplinování a bez kvalitního vedení. Nedostávají pravidelný plat, takže vraždí a kradou téměř ve stejné míře jako Hutuové a Nkundovi vojáci. Podílejí se také velkou měrou na znásilňování žen, které z nich mají stejnou hrůzu jako z ostatních armád. Důstojníci jsou úplatní a jde jim pouze o vlastní prospěch. Do FARDC vstupuje také řada vojáků z jednotek Mayi-Mayi nebo Hutů.
Mayi-Mayi – pod tímto označením se sdružují původně provládní odštěpené jednotky, které ale již dnes pouze vraždí, rabují a znásilňují. Jsou jedni z nejkrutějších, kteří v regionu operují.
OSN (MONUC) – v současnosti čítá počet vojáků v oblasti 20 000 (po navýšení počtu vojáků o 3100, o němž rozhodla v listopadu 2008 Rada bezpečnosti OSN). Jde o největší a nejdražší misi OSN. Modré přílby mají ovšem v konfliktu velmi omezenou roli, nesmějí se vměšovat do ozbrojených konfliktů a zbraně mohou používat pouze ve velmi omezených případech. Mají zabezpečovat mír na celém území, což se jim zjevně nedaří a čelili tak v souvislosti s eskalací násilí na přelomu října a listopadu letošního roku těžké kritice. Místní obyvatelé MONUC obviňují z nečinnosti. Modré přílby na některých místech tak nenávidí, že často dochází k incidentům s následkem smrti.

25.8. 2008, Somálsko

Silvie Burjanková

Po dvou dnech se konečně podařilo zjistit totožnost dvou zmizelých novinářů v Somálsku. Jedná se o australského reportéra Nigela Brenana a kanadskou novinářku Amandu Lindhoutovou. Unie somálských žurnalistů tvrdí, že byli uneseni spolu se somálským zpravodajem a jejich řidičem.

Listopad 2008, Kando

Lenka Klicperová

Siska Kusimua je pětadvacetiletá vzdělaná a krásná Konžanka. Dnes žije ve vesnici Kando, uprostřed pralesů oblasti Bunyakiri. Drobná žena, okouzlující a sympatická. Na zádech má v šátku své poslední dítě – jeho otcem je jeden z těch, kteří ji znásilnili. Siska nám vyprávěla svůj příběh, plný hrůzy a utrpení...

„Šla jsem na pohřeb příbuzného do vesnice poblíž Karasi, ještě s manželem. Ten se poté vracel do Bukavu, já zůstala tam. Týden nato vesnici přepadli Hutuové. Vraždili, ničili, rabovali. Hodně lidí z vesnice odvlekli do buše, spoustu z nich pak po cestě zavraždili. Já s sebou měla své dítě, navíc jsem byla těhotná. Šli jsme dlouho, neměla jsem vůbec představu, kde jsem, ani jak dlouho. Když jsme dorazili do tábora, našla jsem tam svého bratra, kterého zajali při přepadení vesnice také. Byl přivázaný ke stromu. Několik vojáků mne znásilnilo před jeho očima. Pak ho začali mučit. Postupně mu uřezávali všechny končetiny. Nakonec mu usekli hlavu. Celou dobu mne nutili, abych se dívala, nemohla jsem vůbec nic dělat. Bylo to strašné. Pak vzali bratrovo tělo a hodili jej na oheň. Nutili mne sníst jeho maso. Odmítla jsem. Křičela jsem, ať mne raději zabijí, ale jenom se smáli. Sníst maso mého mrtvého bratra jsem ale odmítla, tak mne začali mučit. Trvalo to strašně dlouho. Když konečně skončili, sebrala jsem kusy bratrova těla a zahrabala je holýma rukama do země.
Strávila jsem s nimi čtyři roky, než se mi podařilo utéct. Někdy tam byl tak strašný hlad, že jsme jedli hlínu, abychom do bolavého žaludku dostali alespoň něco. Hutuové nám řekli, že jestli chceme jíst, ať někoho z nás, zajatců, zabijeme a upečeme...
V takových podmínkách jsem otěhotněla znovu a také porodila. Když se Hutuové přesunovali v pralese, museli jsme s nimi. Stále totéž dokola – vraždění, přepadání nových a nových vesnic...
Jednou šli Hutuové zase přepadnout vesnici, když se mi ještě s ostatními pár vězni podařilo utéct. Jedna žena mi pomáhala starat se o děti. Na cestě jsme strávili mnoho týdnů. Když jsme došli do Bunyakiri, ptali jsme se místních lidí, jestli tu můžeme zůstat, ale odmítli nás. Nakonec se nade mnou slitovali ve vesnici Kambali. Dali mi malý domek, ale dál nic, neměli jsme nic k jídlu, ani žádné peníze. Místní se strašně báli, že se pro mne vrátí Hutuové, že mne budou chtít zpátky. Hledala jsem tu práci, ale neúspěšně. Pak jsem se dověděla, že v Kando žije sestra Clotilde, která pomáhá znásilněným. Clotilde se mně ujala, poslala mne nejprve do nemocnice, protože jsem měla také těžké zdravotní problémy. Mám teď díky Clotilde a díky Markétě Kutilové z Člověka v tísni svůj vlastní domek. Je to pro mne ráj po tom všem, co jsem prožila.
Minulý týden jsem přišla na trh do Bulambiky a náhodou jsem potkala svou sestru, kterou jsem neviděla pět let! Potkal ji podobný osud jako mne, také ji Hutuové odvlekli do tábora v pralese, kde byla stejně jako já sexuální otrokyní. To je kromě mých dětí jediná vzpomínka na můj dřívější život a na mou rodinu. Když se mi podařilo utéct, vyhledala jsem svého manžela. Ten mě ale odmítl a vyhodil s tím, že jsem jen ženská od Hutuů. Že můžu mít AIDS a že mě nechce ani vidět. Pak se uvolil, že by se postaral o děti, ale jen o ty svoje, to třetí ho nezajímá, když je to dítě Hutuů.
Cítím se jako zvíře. Co mám říct svým dětem? Co mám říct tomu poslednímu, které se narodilo v džungli? Co mu mám říct o jeho otci? Jak mám ze svých dětí po tom všem, co viděly, vychovat slušné lidi?
Když srovnám svůj život před tím, než mě Hutuové unesli, s tím, co mám teď, je to neskutečný rozdíl. Před tím jsem si žila tak krásně! Měla jsem vzdělání, vystudovala jsem pedagogiku, měla jsem práci, rodinu. Teď je všechno v troskách. Musím ale žít dál, protože kdo by se potom postaral o děti? Nikdo. Vím, že v Bukavu práci neseženu, je tam strašně draho a já nemám, kde bydlet.

Nic neplánuju, žiju jen přítomností. Budoucnost pro mě neexistuje, dokud se nevyrovnám se svou minulostí. Potřebuju práci, musím něco dělat, abych mohla na všechno zapomenout. Tady je to ale těžké, lidé m,ne odmítají a sehnat práci je skoro nemožné. V každé vesnici je taková malá komunita znásilněných, které ostatní odmítají. Jenom my, které jsme si prožily ty stejně strašné osudy, si můžeme porozumět a ulevit si třeba tím, že si o tom všem promluvíme. Ale kolik je žen, které tohle štěstí v neštěstí nemají a které přežívají sami v lese nebo kolem cest?
Největší problém je, že nám lidé neumožňují začlenit se zase zpátky do společnosti, pořád nám říkají „ženy Hutuů“, pořád si na nás ukazují prstem. Nikdo nám nepomůže, chovají se k nám hůř, než ke zvířatům. Dokonce mi závidí, že jsem dostala dům od humanitární organizace...“

Listopad 2008, Kando

Lenka Klicperová

Asi sedmnáctiletý Augustine je usměvavý a strašně milý kluk. Nechce se věřit, že je to bývalý dětský voják a ruce nemá poskvrněné školním inkoustem, ale krví. Kolik lidí zabil, si už přesně nepamatuje...

3.9. 2008, Islamabád

Silvie Burjanková

Postřelení a následné zakopání žen je spravedlivým činem. Tvrdil to Israr Ullah Zehrí. Důvodem takového trestu bylo neuposlechnutí žen, které se rozhodly vybrat si svého manžela samy. Organizace Human Rights Watch uvedla, že ženy ještě dýchaly, když jejich těla zahazovali hlínou a kamením.

Ráno mi oholili hlavu a oblékli slavnostní náhrdelník. Celý den byl vlastně velmi slavnostní. Večer mne položili na kůži před vchodem do domu. Ženy mě držely za ramena a za nohy. Strašně to bolelo. Nepředstavitelně…“ To jsou slova jednatřicetileté Elisabeth, Samburky z vesnice Nangida.

4.9. 2008, Nigérie

Silvie Burjanková

Lidé, žijící s virem HIV si říkají své "ano" čím dál častěji a to zejména na severu Nigérie. Tamní úřady taková rozhodnutí velmi podporují a některé dvojice se dokonce snaží ke sňatku nutit. Hlavním cílem je snížit riziko šíření choroby v oblasti. Mezinárodní experti, zabývající se touto nemocí už řadu let, jsou proti a s plánem nigerijských úřadů nesouhlasí.

Port-au-Prince, 23. ledna 2010

Do Port-au-Prince přijíždím 23. ledna. Hlavní město i nadále připomíná děsivou noční můru. Záchranné práce oficiálně dávno skončily, přesto ještě občas náhoda dá někomu přežít.

18.9. 2008, Rwanda

Silvie Burjanková

V novém parlamentu ve Rwandě bude více žen, než mužů. Vyplynulo to z předběžných volebních výsledků. Ženy Prozatím obsadí celkem 44 z 80 křesel. Rwandská ústava zaručuje 30procentní kvótu pro ženské poslankyně. Současný výsledek ale zlomil rekord. Jsou to druhé parlamentní volby od krvavé genocidy v roce 1994, která si vyžádala na 800 000 životů Tutsiů a umírněných Hutů.

27.10. 2008, Somálsko

Silvie Burjanková

K trestu smrti ukamenováním odsoudil somálský soud ženu, kterou shledal vinnou z cizoložství. Hříšnice byla před davem přihlížejících do úrovně krku upálena a následně umírala pod palbou kamenů. Jednalo se o první popravu tohoto typu v jižním přístavním městě Kismayo od srpna, kdy kontrolu nad městem násilím získali Islamisté. Šéf zdejších islamistů Aisho Ibrahim Dhuhulow uvedl, že se ženu opakovaně žádal, aby zhodnotil znovu své doznání, ale ona několikrát zdůraznila, že chce a zaslouží si být potrestána podle zákona šaría.

Kábul, 15. 4. 2009

Silvie Burjanková

Tři sta afghánských žen ve středu protestovalo v Kábulu před šíitskou mešitou kvůli zákonu, který jim nařizuje být muži po vůli minimálně každý čtvrtý den. Organizace pro ochranu lidských práv označily normu za legalizaci znásilnění v manželství. O demonstraci informoval britský list Guardian.

Uganda 11.12. 2009

Silvie Burjanková

Ugandské úřady odhlasovaly zákaz ženské obřízky. Těm, kteří zákaz poruší, bude hrozit
až deset let odnětí svobody. Mohou být ale odosouzeni i k trestu smrti,
pokud oběť při zákroku zemře.